2015-10-25

jirka: (chata2)
Dnes byla prodloužena noc o jednu hodinu. Bylo by to fajn, kdybych si mohl přispat. Ale nešlo to. Přesně ve dvě padesát jsem se probudil a byl hezky vyspinkaný. Chvíli čumím na blikající cifník a počítám kliky do třetí hodiny. Ale ouvej, ne a ne sedočkat. Teď dochází ke třetí hodině a.....a klik, jsou zase dvě hodiny ráno. ProBoha, vyjekl jsem, otočil se na bok a snažil se usnout. Nakonec se mi to podařilo, když jsem koukl na hodinky naposledy, bylo dvě padesát ráno. Začarovaný kruh. Potom jsem musel usnout. Zdálo se mi, že bydlím na Smíchově a vyrážím do práce pěšky, nevím proč pěšky, v kraťasech a tričku, když v tom začala vychřice a zasněžila ulice minimálně do půlky metru. Najednou se zatmělo, že nebylo na krok vidět a z nebe začaly létat metority. Dopadaly všude na zem a zničily vše co se dalo, tedy domy, auta, tramvaje, ale i lidi. Schoval jsem se do nějakého průjezdu a vše to sledoval. Potom byl ve snu nějaký skok a já se ocitl v pokoji, rozmláceném bez omítky bez elektřiny. Ležel jsem na matraci páchnoucí od moči a právě jsem vstával. Štěnicím jsem řekl ,,dobré ráno" a vylezl z pelechu. Vyrážím ven z domu, vezmu si igelitovou tašku co jsem měl u vchodu do bytu, ovšem bez dveří, a vyrážím k popelnicím. Chci tu tašku vyhodit, asi v ní byly odpadky, když v tu chvíli se někde vzal hromotluk a seřval mě, že mu házím do popelnic odpad, což je, jak jistě vím, EU zakázáno. Najednou byl ve snu skok a já se ocitl někde na kopci a pode mnou bylo hřiště, kde lidé opevněni za barikádou ze zvířat se bránili střelbě z velké dálky. Ocitl jsem se uprostřed divné války, kde do kanonů se strkaly malé děti a vystřelovaly se na nepřítele, který střelbu opětoval pivními sudy. Takový sud když na Vás spadne, tak bolí a to mi věřte. Najednou se nebe zatáhlo a ohnivá koule na nás letěla. Lidé začaly vzájemně páchat sebevraždy a já utíkal seč to šlo někam do pryč. Ocitl jsem se u nás na chatě, oddychl jsem si. Došel jsem k chatě a nestačil se divit. Nebyl to srub, byl to opancéřovaný dům a uvnitř jsem se ocitl v daleké budoucnosti. Ovšem místo lidí všude byli ještěři. Začali se přibližovat a..........jsem se probudil. Koukám na hodiny, dvě padesát sedm. To byl sen. Takže jsem probděl hodinu navíc, která nám byla pro spánek darovaná? Ach jo
Lucerna na Novém Městě.jpg
jirka: (Default)
Tento víkend se, řekl bych, tak trochu nepovedl. A to z mnoha pohledů, ať je to pohled ze strany domovní, pracovní či osobní. Jeden z největších malérů, myslím si ( vím, že myšlení znamená nic nevědět), je jedna nepříjemná fotka. Ta fotka již letí internetem, v několika sociálních sítí, což může znamenat velký rodinný malér. Třeba ten, že by mi sestra neostříhala hlavičku, jak před půl rokem slibovala když se vracela z Bránického sklípku z práce domů, nebo ten malér, že by mi čumáci dali dýchnout a nepustit za trest domů. Takže teď už musím být hodný a do Galla již nevlezu. No i když se říká, nikdy neříkej nikdy. To slovo nikdy by si měl říkat i soused, kterému vykopli dveře od bytu. Jak se to vlastně stalo. Soused se přistěhoval do domu asi před pěti lety. Možná před šesti, ale to není důležité, myslím (nic nevím). A našel si kamaráda, místního pobudu, který prochlastal milióny co zdědil, který prochlastal trafiku, kterou mu několikráte jiní zachránili a potom vše vzdali. A propil i byt. Sedává , nebo postává, vlastně oba sedávají nebo postávají, před sámoškou celé dny a pijí lahváče. Mno, chlastají. A soused, který alespoň chodí do práce, má několik exekucí a přiznal se, že dělal někde někomu bílého koně, ho nechává u sebe občas i bydlet. V bytě pochopitelně také popíjejí, občas i jedí a mám takový pocit, že i spí. To ale nevím jistě, vždy když jsou doma, tak to tam halasí ( to je slovo, to jsem hezky vymyslel). A včera když byl soused v práci, přišel jeho kamarád, vykopal mu dveře a zase odešel s křikem, alespoň víte, kdo t udělal. Se sousedkou jsme pochopitelně souseda informovali telefonem do práce. Jak jinak, řekl, že policii volat nbude, vždyť je to kamarád. Pěkně děkuji, takový kamarád, co kopání má rád.
O2 se mnou vypeklo. Oznámili mi radostnou novinu, že budu platit za televizi o stovku méně. Má to ale háček. No, právě. Háček. Vezmou mi mnoho programů, takže kdybych se chtěl na ně koukat, musím připlatit dvě stovky. Jak krásně a nenápadně se zdražuje, v domění, že na to zákazník nepříjde. Ale příjde, cha chá.