jirka: (chata)
Dnes jsem se probudil do krásného slunečního rána. Protáhl jsem se, zkontroloval pavučiny na zdi a otevřel okno. Pod oknem máme lavičky, parčík, stromy, prostě je tam tiše a příjemně. Ovšem to nesmí být škola. Pod okny velké množství maturantů, vzájemně na sebe řvoucí a zároveň i dráždící sousedova psa, který na studentíky dotíral. Takže žádní ptáci, ale pouliční křik [*5*]. Tento mám  volno, nikam nepospíchám, protáhl jsem se tedy ještě jednou a přivřel oči. Je to paráda, že jsem sám doma, mohu chodit nahý po bytě, což mám rád. Cítím se svobodně, ještě tak odhodit tělo, bylo by fajn. Hodil jsem do sebe snídani ( moravský brabec bez zelí, ale s bramborem ) kafe, juknul na pražský ranní servis na televizi Metropol který se dnes točil hodně kolem ucpaného nuseláku a nového metra ,,A" do Motola, pár kriminálních případů z dnešní noci a ujištění odborníků, kteří tvrdí, že se na Praze 5 žije lépe a lépe, proto se bude muset zdražovat nájemné. Uf [*15*]. To uklidní. Po deváté hodině vyrážím ven fotit, do ucha jsem si dal Rádio 7, a při jeho poslechu jsem chvilku seděl na hřišti, mhouřil oči do slunce a zároveň jsem koukal na malé kluky a holky, jak s učitelkou hrají vybíjenou. Chudák učitelka [*9*].
Byl jsem i ve stanici Florenc, v metru ,,C" kde jsem zažil nemilou příhodu. Napřed jsem nevěděl, co se na druhé straně nástupiště děje, pak jsem pochopil. Jako první jsem slyšel křik, pak jsem viděl shluk lidí, slyšel větší křik, a najednou klid. Pochopitelně jako každý člověk, i já jsem byl zvědav, co se děje. Slepecký pes spal do kolejiště, lidi ho vytáhli. Nevím kdo byl víc vyplašený, jestli pes, nebo jeho pán. Hlavní je to, že vše dobře dopadlo. [*8*]
To mi donutilo zamyslet se nad tím, jak zajistit ochranu před přípaným spanutím do kolejiště. Možná by bylo dobrý, aby na nástupištích bylo něco, jako záchraná brzda.
Jak někdo někde napsal, a já si to vypůjčím, cokoliv otevřu, je tam Iveta Bartošová. Noviny, televize, rádio, internet... Bojím se otevřít dveře. Vyjádření ředitele TV Regina a zároveň lidového lečitele Jana Saavedra mi šokoval. Rychtář prý usiloval o to, aby Iveta spáchala sebevraždu. Dokonce se přiznal, že pro Rychtáře sháněl nějaké uklidňující léky a když mu je sehnal, Pepa R už neměl zájem. Ať je to jak je to, bojím se otevřít dveře.
A opětovně ležím na Paloučku na trávě, na slunci a lebedím si. A tak jsem udělal něco málo fotek. Nenápadně.


Další fotky zde, klik )
◾ Tags:
jirka: (chata)
jirka: (chata)

◾ Tags:
jirka: (chata)
Co se vlastně za ten týden, co sem nic nenapsal, stalo. Přemýšlím kde začít. Mno. Asi jedna z nejdůležitějších příhod naší rodiny je, že Megan dostal opětovně dnes epileptický záchvat. Pokolikáté už? To už se ani nepočítá. Zítra jdu ke stařečkovi pomoci s velkým prádlem, tak si ho vyfotím, tedy Megana.

Vzpomněl jsem si na svou první lásku. Nikdy jsem nebyl na ženský. A nebo vlastně byl, ale to už je hodně dávno. Nepoznal jsem opětovanou lásku, a možná proto jsem se zablokoval. Má první láska byla v mateřské školce. Pochopitelně znám její jméno, ale pro jistotu, i když kdo by to tu mohl číst, napíši jen BM. Byl jsem do BM zamilován, možná právě proto, že mi ráda zavazovala tkaničky u bot. Pořád jsem na ní myslel, kudy jsem chodil. V mé mysli jsem s ní pořád žil. Představoval jsem si, že je má žena, a že prožíváme hezké příhody. Až do doby, kdy mi ublížila. Pravda, už si nevzpomenu co provedla, ale vzpomínám si, na co jsem myslel. Představoval jsem si, že jí v raketě vezu na měsíc, kde jsem jí svlékl do naha, uvázal za sloup který jako jediný na měsíci byl, a uletěl. Seděl jsem doma na posteli a celé hodiny jsem si toto představoval. Nechtěl jsem si ani hrát. V mých představách, které byly obzvlášť živé, jsem měl dost práce. Když na to vše nyní vzpomínám, byl jsem asi dítě pro psychiatra. Tedy, v minulých jako článcích jsem psal, že rodiče se mnou chodili k psychiatrům. ale asi to nic nepomáhalo. Totiž, v minulém životě jsem musel být snad Mengele. Pořád jsem rád zkoušel, jestli to nebo ono někoho bolí, a pak jsem se divil. Například jsem ve školce bodal do dětí vidličkou, čekaje jejich reakci. Bylo to divné, na sobě jsem se to bál vyzkoušet. Ale na cizích? Ne. Prostě první opravdová láska Tenisáka zablokovala. Už nikdy jsem nic takového nehledal, nikdy. Avšak v mých snech začalo být vše horší a horší.
Seděl jsem na záchodě a přemýšlel. Víte, já většinou raději nemyslím, protože kdo myslí, nic neví. A já jsem přesvědčen, že vím všechno, proto raději nemyslím. Jednoduché. Ale toho večera, když jsem seděl na záchodě a tlačil, jsem přemýšlel. Pro nás pro lidi, je velmi důležitá otázka po počátku věcí. Třeba, jakým způsobem naše tělo, nebo mozek, získaly svou současnou podobu? Kde je ten počátek? Nebo odkud pochází moudrost spermie, která když si jen tak plave, najde vajíčko? Je spermie myslící tvor? A cítící? Cítí bolest? Pánové, přemýšleli jste někdy, když stříkáte do kondomu, že tu spermii to musí bolet? Zkuste schválně si vzít kus nějaké tvrdé gumy, třeba gumový pendrek, a bijte se s ním o hlavu. Bolí, že? A co má říkat chudák spermie? Nebo když stříknete vedle, třeba do záchodové mísy, o zem, vždy´t ta chudinka se musí otlouci. Co kdyby jste zkusili skočit z okna, třeba z druhého patra. Bolí? asi ano. Proto Vás žádám, jako zakladatel společnosti o ochranu spermií, chovejte se k nim slušně, ohleduplně. Nedrťte je, nerozmazávejte. Ženský, až je budete jednou polykat, vyčistěte si předem prosím zuby, nejezte pálivá jídla, nepijte. udělejte jim dobře, uvidíte, jednou se Vám to oplatí.



Jedna zamilovaná fotka

Už jsem to zde psal. A taky jsem dával na Online deník fotky. Jsem úchylný na dvory a dvorky. Tak jsem si pár dvorů vyfotil v době, kdy jsem šel z Pražského Povstání pěšky domů z Expresu. Mimochodem jsem zjistil, že tam dělá vedoucí má bývalá kolegyně z Vítkova. Byl jsem překvapený asi tak, jako ona byla překvapená když mi viděla. Na celý krám spustila ,,Ale co tady děláš, joudo" a začala mi osahávat zadek. A já se nechal, no nejsem blb? Tak tedy jeden dvůr, se mi líbil hodně. Tam by se lelkovalo a popíjelo.


◾ Tags:
jirka: (chata)
Koupit bílá Velikonoční vajíčka na Velikonoce? Blázníte? To je nadlidský výkon. Ono vůbec letošní Velikonoce byly plné výkonů, někdy. Má kolegyně v práci je z nich ve stavu infarktovém a ještě k tomu sebevražedném, plné mysteriózních vražedných ale i sebevražedných chutí. Nějak se jí ten rok vůbec nevede a vše na ní padá jako jablko, co zákonitě nepadá daleko od stromu. Napřed šla pod kudlu, kuchali jí spodek, pak se jí do domu přistěhoval Honza a v sobotu měl její otec autonehodu a nyní je v umělém spánku, z čehož se málem sesypala. Jo, k tomu Honzovi. Honzu jsem potkal poprvé asi před dvěma lety, kdy k nám nastoupil jako  prodavač lahůdek. Vysoký kluk, 25 let, bezzubý, oblečený v roztrhaných a asi tak tři roky jediných kalhotách, okovanou bundu, řetěz kolem pasu. Prostě jedním slovem bezdomovec, druhým punkáč. Rodiče ho prý vydědili, protože je několikrát vykradl. Když mu skončila směna odpoledne, spal v práci ve sprše, a když měl odpolední, přišel ráno do práce se vyspat do odpoledne, jak jinak, do sprchy. Jednou jsme ho nemohli ve sprše najít. Našli jsme ho nakonec chrápat na mrazáku hezky u stropu. Jak se tam vešel? Honza prodával, a hodně, marihuanu. Chodili za ním zákazníci ze širokého okolí a on jim jí prodával. Obsluhoval v lahůdkách u pultu a když přišli jeho klienti, vyměnili si ruličku za ruličku. Jenomže to se nelíbilo našemu Hnkovi, kdysi ochrance, dnes je hledaný za organizovaný zločin. Ne, že by se Hynkovi nelíbily kšefty. To by mu ani tak nevadilo, jako to, že Honza mu bral klientelu. Hyneček totiž taky prodával marihuanu a nesl nelibě konkurenta. Tak na něj narafičil past. Jednoho dne se ve skřínce Honzy, našel batoh plný mařeny. Prostě, jak to asi mohlo dopadnout, Honza byl z fleku vyhozen na dlažbu.
No a teto Honza se objevil u kolegyně v baráku a to dokonce jako soused. Přebývá tam u holky, které rodiče koupili byt, a každou noc pořádají mecheche. Bordel, řev, všude nablito. A policie? Co myslíte. Kálí na to. Kolegyně říká, že to co prožívají, je totální teror.
Potkali jste letos nějakého koledníka? Já jenom jednoho, asi desetiletého kluka, nastupoval do autobusu. A taky jsem potkal cikány nesoucí si košíčky plných dobrot, čokolád, a kraslic. U nás se už vůbec neslaví, tedy v Česku a hlavně v Praze. Myslím, že tito lidé si ani nezaslouží nějaký Svátek, hezky do práce - velím. Když jsem se v práci bavil s lidmi, zjistil jsem hroznou informaci, málem jsem padl. Lidi vůbec neví, proč je velký pátek. To byl šok. Komunistická výchova a následně kapitalistická výchova, udělala z našeho národa................... Tak je to.
Dnes jsem chtěl jít k řece, udělat pár snímků a zavzpomínat si na dětství, kdy jsme jezdili na pramičce po Vltavě a zažívali dobrodružství ale i třeba na okamžik, jak jsem se topil v peřejích a slyšel ďáblův hlas ,,umřeš, umřeš". No a já blbec jsem prochrápal celý den. Ani to nebolelo.

Všiml jsem si dnes plakátu na tuto kapelu Viz krátká hudební ukázka

◾ Tags:
jirka: (chata)
Byl to hektický týden a to jak po stránce osobní, tak po stránce pracovní. Proto jsem byl rád, že jsem po dlouhé době měl volný víkend, neb náš Jouda si ho udělal pracovní a to vzal pátek, sobotu a neděli. A jestli to nezvládl, čeká ho KPTDH. V sobotu ráno jsem chtěl vstávat až v osm hodin odpoledne, taky jsem si na ten čas nařídil budík, jenomže znáte to. Bublina vrčí a voda teče, přesně v sedm hodin ráno začali dělníci u sousedky bouchat, kopat, hádat se kdo prorazil trubku a kde je to ,,zatracené pivo" když ho dal sem, má být tady a ne tam. Sousedka se rozhodla totiž, že si udělá hezkou koupelnu a já už týden trpím, ani nemá cenu uklízet. Hodil jsem do sebe voňavé kafe Velvet, za který jsem dostal v Bille jeden čenich a vyrazil do práce. Jen na malou chvilku, musel jsem zařídit něco pro Staropramen a taky zkontrolovat Joudu co dělá,jestli tedy dělá. Cestou jsem se chtěl stavět u nás v Žabce ale potácel se tam opitý Mario, tak jsem se vyhnul a tradá na krtka. Ještě jsem cestou stačil nakouknout do kostela, jestli se tam teď ráno nepohybuje Linda které jsem chtěl vrátit tu stovku, pro mou radost tam nebyla tak jsem vyšlápl cestou aby mi to neujelo. Krtek má o víkendu dlouhé intervaly, až deset minut,  tak jsem musel pospíšit. Stejně jsem se zpozdil. Zkratkou přes louku jsem potkal šišku, která mi připomněla jednoho človíčka. Hned jsem si jí musel vyfotit.

12.04.14 - 1s

No řekněte. Úplná osoba kterou mám na mysli.
------

Pochopitelně, že krtek mi ujel, tak jsem se pustil do odpovídání zpráv na tweetru a studování nových fotek, které lidi nafotili na G+. K tomu jsem poslouchal hádku Ukrajinců na situaci na Krymu. Ve vagonu bylo přeplněno, samí turisti a kolaři. To opravdu nechápu, to když mají kolo, to opravdu nemohou jezdit na kole? To musí otravovat a překážet v metru? Notabene, že člověk nemůže ani vystoupit, neb oni se nemají kam vyhnout, a ještě na Vás koukají nenávistně, kdyby mohli, tak Vás zamordujou. Jo, to jsou oni. Sportem ku zdraví, ale pohodlně v metru. A pro jistotu s hamburgrem v ústech. Chtěl jsem napsat v fržce, ale nejsem vulgární.

12.04.14 - 1cek

Když jsem na Florenci vystoupil, venku už hezky svítilo slunce. Lidé čekali na autobus, já taky, a spokojeně si to na sluníčku vrněli. Během patnácti minut čekání na autobus jsem stačil vyslechnout mileneckou hádku, která se přenesla do Lásky až líbání a mlaskání. Mohl jsem vyfotit, ale bál jsem se. Tak jsem raději vyblejskl vrnící lidi. Když jsem přijel do práce, načapal jsem Joudu jak opravdu pracuje. Divil jsem se tomu, ale nedal jsem na sobě nic znát. Zařídil jsem co jsem potřeboval a vyrazil na trasu, na kterou se chystám již delší dobu. A když je hezky, proč ne, že. Vybral jsem si cestu na Žižkově, na jejimž místě ještě před třemi lety jezdil vak. Vlak již tam nejezdí, je tam pohodlná asfaltka. Tak jsem vyrazil.

12.04.14 - 2no

Nasedat a jedeme. Směr Hlavní nádraží. Nesmím opomenout, že jsem vše fotil a hned ukládal na G+

12.04.14 - 3oijh

Stará zástavba Žižkova podél bývalé trati

12.04.14 - 3dv2

Pohled do žižkovských dvorů.Strašně mi to připomínalo smíchovské dvory a mé dětství

12.04.14 - 1dv1

Jsem na dvory úchylný

12.04.14 - 2dv4

Tak ještě jeden dvůr

12.04.14 - 1barbar

Cestou jsem potkal popravené stromy. V poslední době česká móda.

12.04.14 - 1zm

Vjíždíme na bývalý železniční most, dnes je tam jenom lávka

12.04.14 - 1modertr

Pohled z lávky, V pozadí vidíte moderní novou trať

12.04.14 - 1výhlednak

Z druhé strany vidíte Husitskou ulici

12.04.14 - 1tr1

A jedeme dál směr Hlavní nádraží, již je to kousek, asi tři minuty chůze

12.04.14 - 1m1

Ahój, co houkáš. Aha ty zdravíš Tenisáčka

12.04.14 - 3

Nástupiště na dohled tak se připravte, budeme vystupovat


12.04.14 - 4,

Praha Hlavní nádraží, konečná, vystupovat

Uff, to byla štreka. Kdybych pořád někde netradal, nebo si nelebedil,šlo by to projít za deset minut. Cestou jsem potkával pejskaře, kolaře i běžce všech barev a národností, nejvíc rusů. Ale potkal jsem i dva sportující cikány jak si běželi pro zdraví. Tedy pokud neutíkali před něčím. No nic, jdu se rochnit, tak zatím.
◾ Tags:
jirka: (špunt)
Televize Regina, jedna z nejmenších českých televizí, vysílá už měsíc. A tak jsem se rozhodl tuto televizi více prostudovat. Televize sama tvrdí, že se orientuje pouze na starší lidi 45+, ale najdete zde i něco málo pro malé děti 5- , tedy obdoba Kuřátek. Abych se přiznal, z té televize mám smíšené pocity. Na jedné straně tvrdí, že je  televizí laskavou, milou, možná i lehce poučnou, televizí, ke které se nebudete bát posadit i své děti, na straně druhé v dětském bloku vysílali (13.04.14) kreslený sci fi pohádku plnou násilí. Na televizi můžete vidět již vysloužilé umělce, které znáte z jiných televizí či divadel, jako například Zuzanu Bubílkovou, Jana Přeučila, Pavlínu Filipovskou a další. Bohužel televize nemá pravidelný rozvrh vysíání pořadů, tedy program, a tak musíte mít štěstí, abyste narazili na program který Vás zajímá. Zaujal mi například pořad Na houpačce ( okopírované Áčko z Novy či staré ČeskoslovenskéTV) kam si pan Musil zve zajímavé hosty, Podej mi ruku - Osobnosti vyprávějí o svých životních zkušenostech a pomoci svých blízkých- či pořad Kamarádky ( já bych to nazval babské drby na pavlači ). Nesmíme zapomenout ani na pořad Bubu Zuzany Bubílkové. Mnoho pořadů, a to je pravděpodobně orientace televize, jsou esoterický. Loví bylinky, vaří čaje, rovnají aury atd.
Televize plná lásky a klidu natáčí také své televizní inscenace ( je docela možné, že filmy přebírá od studentů) evidentně točené na koleni. Měl jsem možnost vidět tři inscenace, které mi připomínaly spíše horory než uklidňující balzám. Asi by si tvůrci měli podrbat hlavičku.
Mínusy -
1, V pořadu kamarádky vysílaném v odpoledních hodinách zaznělo několikrát slovo šukat, šukání, a to ve smyslu sexualního a ne ve smyslu tohoto klik.
2, Viděl jsem tři inscenace, které byly spíše hororové. Ne - nevadí mi to. Jenom poukazuji na jejich heslo ,,LASKAVÁ televize. Zajímavé také je, že film otitulkovali anglickými titulky.
3, Neexistuje program. Televizní divák tedy neví, co se kdy vysílá, nedokáže se orientovat.

Plusy - Většina pořadů je pohodových. Člověk se i poučí u lidských příběhů a rozhovorů. Vysílání není agresivní. Zatím - vyjma viz mínusy.

Teď již nezbývá nic jiného, než popřát televizi do dalších let plno televizních diváků.




Obrázek z televizní hororové inscenace vysílané 13:04.2014 v odpoledních hodinách. Nezaznamenal jsem název příběhu ani jsem ho nenašel na jejich stránkách.



Ze zajímavého pořadu o herci R.A Strejkovi
◾ Tags:
jirka: (chata)
V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který jak se později ukázalo – nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.

Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce.

,, Babí, co je to tam namalovaný?” Pro něj neznámý druh ,,smailika” ho zřejmě zaujal.
“Kde myslíš Kubíku?”
“No přece naproti nám, na stěně.” Ukazal chlapec na nestydatou malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Prala se statečně.
“To je… to je…” přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý. “To je přece dráček!” zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupe se opět uvolnila a všichni přitomní se vrátili ke svým myšlenkam.

Ne však chlapec.
“Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?” Babička, čelíc další zvídavé otázce,nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil.
,,No ano, Kubíku, takovej co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?” Improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm.
“Hele babi a nepotřebuje ten dráček vocas?” Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout.
“Tenhle dráček asi ne”, hlesla babička.
“To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,” mudroval vnouček.
“Tak tenhle ho nemá!” odsekla mu babička. Očividně jí docházela trpělivost i fantazie.

Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby.
“Babi a ty máš dráčka?” Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu.
“Já už dráčky nepouštím,” odpověděla ta dobrá žena žalostně.
“Protože už dráčka nepotřebuješ!” triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:

“Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?” To uz smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze.
“Chováte se jako primitivové!” rozječela se na nás. “Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!” Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od své učebnice, a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila: “Jako dráček?”

Žena sklapla čelist a chvíli na dívku konsternovaně hleděla. Pak ale pochopila význam sdělení i trapnost svého výstupu a začala se smát. Postupně se k ní přidali i ostatní cestující i s kloučkem, který sice nevěděl, čemu se směje, ale smál se o to upřimněji.

“Máte pravdu, chovala jsem se jako dráček,” soukala ze sebe ta žena, co jí bránice dovolila. Vlak zabrzdil v konečné stanici a lidé začali vystupovat.
Loučili se slovy, tak se mějte paní a ty taky draku….

Zdroj G+

◾ Tags:
jirka: (Default)
Dostal jsem se do stavu, kdy se mám hroznou chuť vymazat z povrchu zemského.
jirka: (ruka)
Dnes jsem si udělal v telefonu malou čistku. Vymazal jsem přebytečné aplikace jako například Myspace, který stejně fungoval, jako když nefungoval. A pochopitelně mnoho jiných přebytečných souborů. Ani nevím, proč jsem je tehdy nainstaloval.Ale pravda je ta, že se vše zrychlilo. Teď je telefon tak rychlý, že ho nestačím sledovat. Ovšem, ze zvědavosti jsem si nainstaloval aplikaci lide.cz. Tu se tedy pozastavím nad tím, co se s lide stalo. Komunitní web tehdy na první pohled prošel výrazným odtučňovacím procesem a proměnil se do jednoduchého fotokatalogu a možná i seznamky. Rozsáhlou proměnu nakonec přežily i diskuze na různá témata, která mají jednodušší – skoro až twitterový – vzhled. Ale to je všechno.Z toho webu zmizelo úplně všechno kvůli čemu tam člověk chodil. Neseznámí se tam už nikdo, protože klasické inzeráty zmizely, vyhledávání lidí je naprosto k ničemu a v profilu o sobě nemůžete vyplnit ani základní informace ani svůj přesný věk, prostě to tam o vás napíše věk kolem 20, kolem 30 atd
Prohlédl jsem si nové lide.cz a napadá mě, že se hodně změnila cílová skupina těchto stránek. Na starém lide.cz jsem si mohl na každém profilu najít podrobné informace, jako jestli je holka svobodná, jestli má děti, jestli chodí do hospody, ráda cestuje, plave, ... A k tomu případně přiložených pár fotek, takže jsem si mohl o člověku udělat hrubou představu, co je zač a jestli bych ho rád poznal. Na novém lide.cz si rozkliknu profil a jediné, co vidím, je řada fotek, ale žádné další informace v profilu, v současné podobě je web vhodný především pro lidi, kteří si chtějí prohlížet anonymní fotky hezkých holek. Grafika je moc hezká, akorát bych doplnil možnost detailního nastavení profilu a abych mohl hledat podle dalších parametrů, než jen přibližný věk a okresní město, ale třeba chci bezdětnou nekuřačku, která je nezadaná a chce se seznámit s klukem
Pokud jde o diskuse, tak lidi asi nejčastěji půjdou na diskutnici.cz. Tam aspoň admini svým uživatelům naslouchají a nevnucují jim své představy o tom, co je pro jejich uživatele nejlepší. A dělají to zadarmo a bez reklam.Konkurence jistě jásá, na xchatu už teď vidím výrazný vzestup počtu online uživatelů...vykradená a špatně dotažená kombinace badoo zdarma, facebooku, twitteru, a tuctových diskusí na forech rozhodně inzerentům dlouhodobě radost neudělá. Já osobně chodím už roky na Diskuzák.cz (tuším někdy od roku 2005,  a jsem spokojený.


Více na: http://www.zive.cz/bleskovky/konecne-seznam-spustil-kompletne-predelany-web-lidecz/sc-4-a-173073/default.aspx#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylink Více na: http://www.zive.cz/bleskovky/konecne-seznam-spustil-kompletne-predelany-web-lidecz/sc-4-a-173073/default.aspx#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylink
jirka: (chata)
Ve vzpomínkách jsem dnes zalezl v hloubce vzpomínek na lidi které jsem potkal na Barrandově v jednom obchodě. Byla to Delvita, tedy vzpomínka na Delviťáky ve fotodokumentaci. Pravda je ta, že jsem si myslel, že těch fotek mám více. Tak tedy splněný slib. Bez komentáře. Pro zvětšení fotky, musíte na fotku kliknout

384385386387388389390391393394395396DSCN7147
jirka: (Default)
Prakticky už je léto, mělo by být teplo, a ono nic. To zamrzí. Místo toho abych se vyhříval na zápraží u kafe, nebo alespoň na verandě či pavlači, klepu zimu. A to je prosím už skoro červen. Jo jo, červen. Vzpomněl jsem si na dobu před třiceti lety, období zkoušek – tedy těch posledních – a velké lítání venku. Vzpomněl jsem si prostě na své dětství. Já jsem byl dítě samotář, ale také dítě, které hledalo kamarády a jaksi se mu to nedařilo. Vzpomínám si, jak jsem se v devíti letech setkal s mým prvním životním kamarádem, s kterým jsem později zažil plno dobrodružství. To bylo tak.

Ve třetí třídě k nám byl dán žák, na kterého si soudružka učitelka zasedla. Propadl, ale ne, že by nic neuměl. Byl z nepohodlné rodiny, tedy myslím tím politicky nepohodlné, jeho matka musela uklízet ve školní jídelně, a táta pracoval na nádraží. Ten kluk se jmenoval Jirka, tedy jako já, byl můj jmenovec. Jirka byl technický hračička, pořád něco vymýšlel, kutil, a občas taky něco přinesl do školy, kde mu to soudruzi zabavili. Ten den, kdy jsme se spolu začali mluvit, přinesl do školy zvonek na kliku, který si sestrojil pomocí polního telefonu. Zajímavá a šikovná věcička. Sice k ničemu nebyla, ale tolik kluků to zaujalo, až se někteří rozhodli mu zvonek ukrást. Bylo to před školou, přímo u té zdi kde na konci druhé světové Němci postříleli plno lidí. Jirka se pral urputně a zvonek uchránil. Sledoval jsem to z zpovzdálí, a protože jsem srab, nezasáhl jsem. Ale to sem nepatří. Po rvačce, vlastně přesilovce dvou na jednoho, kluci utekli a nechali tam Jiřího samotného, svíjejícího se na zemi. Přiběhl jsem za ním a zeptal se, co mu je. „Jsi v pořádku“ Něco žbleptl, asi, že ano, narovnal se zpříma, rozhlédl se a odfoukl fffffff. Vykřikl jsem „víš co, budeme kamarádi“ a jsme do dnešních dnů. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně Náš hlavní revír bylo nákladové smíchovské nádraží, smíchovské katakomby a Prokopské údolí, hlavně jeskyně. Byli jsme spolu od rána do večera, což už štvalo i rodiče. Ale to je vedlejší.
Nechci dávat návody, ale já jsem byl opravdu syčák. A jak si někteří mysleli, že jsem ten chudák, co spadá do průšvihu kvůli jiným, a ti dostávali nařezáno, musím po skoro třiceti letech přiznat, ten hajzlík a syčák jsem byl já. Já jsem jako kluk,v naší klukovské partě, podněcoval výpravy do Smíchovských katakomb, kam byl vstup zakázán, to já podněcoval lezení po skalách, střechách domů, skákání ze střechy na střechu, prolézání starého Smíchovského mlýnu, plavení na rybářské pramici, kterou jsme si vždy nenápadně vypůjčily, a potom zase vrátily, aniž si toho kdokoliv všiml, a pak zděsily úprk před říční policií, jezdění nad koly nákladních vagónů, nebo skákání na projíždějící vlak a cestování na Vyšehrad a zpět. Bylo toho dost, a byly jsme tři nejlepší kamarádi, syčáci, kteří potřebovali pořádně nařezat. Prosím Vás, NIC TAKOVÉHO NEZKOUŠEJTE A NEDĚLEJTE, teprve teď po letech, si uvědomuji, jaký jsme byliy hovada, vždyť nám šlo i o život. Naším teritoriem bylo Smíchovské nádraží, přesněji ta nákladní část. Ta druhá strana, patřila Radličákům, hajzlíkům. Na jejich území ( myslím tím část nádraží) se se dalo těžko dostat, leč, nebylo to nemožné. Tenisák našel způsob, vlastně úplně náhodně. úzkým a nízkým odtokovým kanálem, kudy jsem se protáhl tehdy stěží, no dnes už vůbec. Úkolem bylo jim na jejich teritoriu udělat nějaký znak, nebo se dostat do jejich bunkru a něco jim šlohnout. Oni k nám na věžičky, se nikdy nedostali, my k ním ano. Cha Cha.

Jak jsme stavěli vor

Také si pamatuji, jak jsme si stavěli vor. To tedy nebyl můj nápad, ale byla to legrace. To se vám takhle na nákladovým přístavišti naproti Cindě, válely pivní, rozbité sudy. Vedle byly trámy, nějaké ty tyčky, tak jsme si ztloukly vor. Po slavnostním vyplutí, asi po sedmi metrech se vor rozpůlil, totálně rozpadl, a my jsme skončili pod vodou. Něco mně praštilo přes hlavu, a já začal počítat andělíčky. Duchapřítomnost kamaráda, mně zachránila život. Mokrý a šťastný, jsem dorazil domů. Matka mi hodila do vany, bylo to s křikem, a já si vymýšlel pohádku, jak jsem šel po nábřeží, sklouzla mě noha, a já spadl do vody. Myslím, kdybych řekl pravdu, tak by mě seřezala tou rákoskou, co měla po svém otcovi, kterého tou rákoskou švihal jeho otec, tedy můj praděd. Ta rákoska pořád na té skříni leží.

Sídlo zla


Součástí našeho boje s Radličáky, byl i Paví vrch, na kterém byla centrála rušičky na Svobodnou Evropu ( rádio, které tehdy vysílalo z Mnichova, a komunisti ho rušili) Teď patří radiokomunikacím. Dům byl obklopen, teď je to již prosekaný, velkou neprůhlednou zahradou, za kterou jsme se musely , my děti, dostat. Věděli jsme, že je to nebezpečné, a přesto to toho blbce Tenisáka napadlo, a všichni s tím souhlasili. Bylo léto, pět hodin odpoledne, a my jsme obcházeli vilu a hledali, kudy se tam dostat. Plot byl totiž obehnán ostnatým drátem. Až se tam nějaká mezera našla. Tam to šlo, ze zídky, kde chyběl kus drátu. A jsme tam. Prolézáme se roštím, až náš zrak spadne na krásnou zahradu, nóbl kurt a opalovací místo s lehátky, bazén tam komouši neměli. Přeběhli jsme až k vile a začali studovat. Dovnitř nebylo vidět, ale ozýval se šramot, pak nějaké hlasy, které byly stále blíž a blíž, až. Srdce v kalhotách. Stál jsem očima před tím jedním STBákem a rozklepal se. Zatímco kamarádi se rozprchli, já stál s hubou zamrzlou, teplo po těle, nohy dřevěné. Myslel jsem si, ták, a teď vytáhne pistoli a zastřelí mě. Tak jsem tam tedy stál, a byl jsem celý podělaný strachy. Sáhl pod bundu a něco tam šmátral, mé nohy byly jako sto let starý dub, ten chlápek pomalu vyndával ruku, a, kolaboval jsem, věděl jsem, že mě zastřelí, byl to přeci představitel zla, ten co mučí malé děti, peče si je na rožni. Konečně vyndal ruku. Uff, nic v ní neměl,vlastně, přece jenom, něco držel v ruce, v pěsti. ,, na" řekl a podával mě kulatý červený předmět. Hned jsem poznal, byl to bonbón, taková ta malina, jak se tehdy prodávala. ,, myslíš, že jsem odpornej úchyl, co?" řekl. ,, Ne pane, nemyslím" žbleptl jsem potichu. ,,Mám ho z vraku staré lodi, od jednoho kapitána, Cucal ji, když jsem ho zastřelili. Musel jsem mu rozevřít čelisti heverem." Byl jsem podělanej víc než splašený stádo velbloudů se salmonelózou.,, Děkuji, nechci" Přikázal mě, ať si ho dám do pusy. Tak jsem udělal. ,, A teď vypadni i s tvýma kamošema, tady nemáte co dělat" zvýšil hlas, stiskl mě za krk, a táhl oficiální brankou ven. Uf. Já byl venku, kluci ne. Nemohli se dostat přes zídku. Ze strany zahrady, to totiž bylo vyšší. O hodně.
A hurá do tanku
Pro malého kluka, to byly velké zážitky. Dostat se v Barrandovských ateliérech přímo do garáží, kde byla vojenská vozidla z druhé světové, tanky, trupy letadel. Chodili jsme tam rádi řádit. Náš nepřítel byl pes, vlčák, takový hrubián nevychovaný, neměl jsem ho rád. Jednou nás držel dost dlouho v šach matu, než ho to přestalo bavit a odešel.Vozidla byla z devadesáti procent odemčena, tak jsme se tam vždy uvelebili, a představovali si, že jsme někde ve válce, a vítězíme, jako ta naše slavná armáda.
Tenisák: leti na nás řízená střela.
Jirka V: To zatím nelze rozpoznat. Ale je jasné, že mají mnohem vyspělejší techniku než my.
Ota P: To má i státní podnik na pračky.
Tenisák: Červený poplach!
Bavilo nás to, někdy jsme v oddanosti hře, dělali takový řev, že se probudila i místní ochranka.
Na místním smetišti se dalo najít mnoho věcí, třeba nacistické helmy, asi je filmaři již nepotřebovali, hned jsme si je taky vzali do věžiček.

Tajná mise
Fotbal jsem neměl rád, když ho kluci šli hrát, znamenalo to povětšinou celý den. Tak jsem s nimi prostě nechodil, nechtělo se mi. Nebo se taky stalo, že kamarádi odjeli, a já zůstal v Praze sám. To jsem potom bezmyšlenkovitě bloudil, a přemýšlel, co dělat. Vymyslel jsem si tedy hru, tajná mise, o které nevěděl ani nikdo z kluků. Prostě spočívala v tom, že jsem se potichoučku a nenápadně vkradl na nepřátelské území, v tomto případě to byl Smíchovský lihovar, a zjišťoval, jako průzkumník, informace. Bylo to úplně jednoduché, přelezl jsem plot a potichoučku přeběhl k tovární zdi, na které byl železný žebřík, a po něm jsem vylezl na střechu. Potichu jsem proběhl vždy k otevřenému vikýři a vlezl dovnitř. Pomalu jsem byl otrlejší, nebo spíše drzejší, a já se po dalších a dalších návštěvách začal po fabrice procházet suveréně, jako doma. Až jednou, to mě dělníci zmerčili, Dvě monstra podobná opeřeným godzilám s řevem kráčejí kamsi, zašlapávajíc cestou stožáry elektrického vedení mě začala honit. Utekl jsem. Bohužel hned druhý den byl vikýř zastavěn a já měl útrum.

Stejné jak před dvaceti lety. jen ty auta jsou modernější.

kanál
jirka: (chata)


V pondělí bych měl mít čas na blog, tak dopis ten článek, co mám rozepsaný.

jirka: (Default)
Kolem projel autobus a já se narovnal. Tedy stěží narovnal. V poslední době se mi stává, že se ohnu a už se nenarovnám. Musím najít vždy nějakou zeď nebo strom či sloup a vyšplhat, spíše vydrápat nahoru. Ani už nevím proč jsem se ohnul. Jen jsem při narovnání zaslechl smích. Otočil jsem se po směru. Byli to místní samtusáci. Přesně ti, co tu před obchodem celé dny sedí a popíjí své krabicové víno. To by mě zajímalo, kde na to berou peníze. O čem jsem chtěl psát?? Už ani nevím. Aha, vzpomněl jsem si na kamaráda Jirku z dětství.
Jsou lidi, které občas potkáte, chvíli s nimi žijete ať už pracovně či přátelsky, a oni pak zmizí. A Vy si toho ani pořádně nevšimnete, protože Vám nepřirostli k srdci. A pak jsou lidi, kteří vám k srdci přirostou, máte je rádi, je Vám s nimi vždy dobře, a oni jednoho dne taky zmizí. Navždy. Po letech vzpomínání jenom zatlačíte oko a řekněte si, kdepak asi jsou. I to je případ mého kamaráda Jirky. Střapatého ušatého kluka, který vždy vymýšlel nějaké lumpárny, ale přitom byl duše mírumilovná. Jeho matka pracovala ve školní jídelně jako myčka nádobí, otec jezdil s náklaďákem pro Československé Dráhy a zároveň to byl alkoholik. S politických důvodů nemohl prakticky pořádně dělat svou práci a možná proto se z něj stával, až se stal úplně, alkoholik. Rád rozdělával televize a rádia, říkaje, že je opravuje. Kolik toho opravdu opravil, snad nikdo ani neví. Ale moc toho určitě nebylo.  A pak měl Jirka ještě dvě sestry. Starší Ivetu a mladší Boženu. Bydleli na Smíchově v Kotevní ulici, ve velkém bytě ve čtvrtém patře a to bez výtahu. V bytě byl vždy nepořádek, ale vládla zde vždy příjemná atmosféra. Jirku jsem poprvé viděl na začátku školního roku ve třetí třídě když k nám propadl z vyššího stupně. Byl tichý a k nikomu se nevnucoval. Jednoho dme přitáhl do třídy elektrický zvonek na baterie, do té doby většině ze třídy neznámá věc. A zvonilo to, z čeho jsme byli u vytrženi.
Nicméně Jirka byl pořád černou ovcí i ve třídě,cítil se sám a nebylo mu dobře. A když jsem to osudné úterý šel ze školy domů, viděl jsem, jak ho napadli kluci z vyšší třídy. Bál jsem se zasáhnout, samo sebou, ale přeci jenom jsem čekal až bude konec Jirkova utrpení. Když se kluci rozutekli, Jirka ležel na zemi a vedle něho ležel rozšlapaný zvonek. Běžel jsem mu na pomoc, tedy pomoci mu vstát. A hned jsem mu nabídl kamarádství. Naše dětství bylo převážně nákladové nádraží Smíchov , smíchovské katakomby a přístav remorkérů na Smíchově, tedy řeka Vltava. . A taky Prokopské údolí a Barrandovské ateliéry. Okolí lodé jsem to měl obzvlášť rád, vydržel jsem k večeru dlouho ležet na jednom z ních, či na louce vedle, a sledovat frmol, nebo spíše nefrmol kolem, koukat na hvězdy a snít prostě  čichat klid řeky. Klidná řeka a parníky kolem. Kouzlo řeka a mlha, to mi vždy dostalo. A taky jsme vydrželi sledovat rybáře, jak se vzájemně vytahují s úlovkem, který jim nešel ukrást. Mno.
Dalo by se říci, že nádraží, Prokopský údolí, řeka Vltava a katakomby, to bylo mé dětství. Ale o tom všem až příště.

Rodná ulice, záloha na G+

jirka: (chata2)
Dnes odpoledne jsem po návštěvě vědy lékařské vyrazil na návštěvu ke stařečkovi, který mimochodem taky začal používat, spíše ke špehování mé osoby, Google+. A protože je venkun opravdu hezky, udělal jsem si dlouhou vycházku s focením. Fotky jsem okamžitě ukládal na Géčko, a zálohoval, takže někteří z Vás již obrázky viděli.
.Koukat na fotky - zde prosím )
◾ Tags:
jirka: (špunt)
Ráno jsem vstával, však ne do práce. Vyrazil jsem na prohlídku vědy lékařské, kde jsem trávil čas až do půl třetí. Přísahám, že bych byl raději v práci, než toto. A navíc, výsledky nejsou moc dobré. Napřed mi pšuchaly přístroje vědecké do očí, a to na třikráte za sebou s hodinovou přestávkou, pak jsem čuměl asi hodinu do perimetru, hned na to mi rozšířili zorničky rozkapáváním do očí, abych následně zase čuměl do pšuchajícího přístroje. Zítra mi chtějí kukadla znehybnit a šťourat se v nich. Věřte nebo ne, fakt bych raději v práci házel palety o zeď ředitelny. Kdyby výsledky alespoň za něco stály, ale prý je to na ..... Pravda, zjišťuji, že v poslední době opravdu hůř vidím, ale to jsem přisuzoval synovcovi. Al i přes toto všechno jsem stihl vyfotit okolí polikliniky.
A hurá na jukání fotek )
◾ Tags:
jirka: (chata)

 



◾ Tags:
jirka: (Default)
Pokus[Bad username or unknown identity: https://lh6.googleusercontent.com/-TbXfOIHU10U/UweQgICcmCI/AAAAAAAABZY/Q5gYhmk-wj8/w530-h706-no/IMG_20140221_183501.jpg]
jirka: (Default)
A o t to je, mno opravdu. Jsem v práci s z mobilu zkouším aplikaci ELjay, ze které bych měl bez problémů zasílat články na blog, a to jak livejournalu tak insane či dreamdt. Omylem jsem zaslal článek co jsem pracně nabušil do mobilu do jiného systému a ejhle. Opětovně to zaslat správně nejde, prostě systém poznal, že už to jinde na internetu je. A tak to má být.

September 2017

S M T W T F S
     12
3456789
10111213141516
171819202122 23
24252627282930

Expand Cut Tags

No cut tags