jirka: (chata)

Nejspíš mě to mělo napadnout. Nebo možná bylo dobře, že mě to nenapadlo. Kdyby mě to napadlo, nestál bych teď nahatý v bytě, nehleděl bych na ošklivě modré nebe a neříkal si v duchu ,,zatracená práce". Seděl bych u svého počítače, vyvíjel nesmyslnou činnost, a dumal, jestli už jsem udělal dost práce, abych měl nárok jít ven a dát si na zahrádce pivo. Věc je jednoduchá. Jakožto člověk, který již mnoho let myslí, jsem si měl v první řadě uvědomit, že není možné jíst zvířata. Ani prasata, ani kravičky, rybičky či slepičky. Pak se člověk opravdu nemůže divit, že to na něj přijde z nenadání, rychle, že ani nestačí na záchod doběhnout. A i když uprostřed cesty se začínáte svlékat, zaručeně nedoběhnete.
Začínám zjišťovat, že život mi leze na mozek. Asi se budu muset jít léčit. Pořád se musím přesvědčovat, že jsem něco udělal správně. Vypnul jsem elektřinu? Plyn? Zamkl jsem byt? Vypnul jsem vodu ve sprše? Chodím se přesvědčovat, udělal li jsem to či ono každou chvilku. VŠECHNO ZBYTEČNĚ ŘEŠÍM. Moc o věcech přemýšlím a pak předjímám, co by, kdyby. Nevím kdy se to stalo, ale nebyl jsem takový. Takže se to prostě musím odnaučit. Ale nevím jak. Pořád myslím, a přemýšlím, v jednom kuse, na práci, co jsem udělal, co jsem měl udělat, a udělal jsem to? Druhý den pak v práci kontroluji, zda li jsem to udělal, zadal jsem to či ono do počítače? Včera jsem se vracel z domova zpět do práce, mohl jsem zavolat, nevolal. Radši jsem si zašel. Zrovna začalo pršet, pro Pána Boha, Bóže, zavřel jsem okno? A hned se dere myšlenka, objednal jsem to a to? A zaplatil jsem fakturu? Lezu do papírů, zaplatil, uf. A co je toto? Bóóže, složenka na elektřinu, kolik je? Musím rychle na poštu. A zavřel jsem to okno? Hřmí, bude bouřka, vytáhl jsem spotřebiče ze zásuvky a anténu z TV? Nakrmil jsem ledničku? A proč nemám pod kalhotami slipy? Zapomněl jsem si je obléci. Zrovna teď, když praskl zip. Tma před očima

Nevím proč, ale mám v ruce nůž. Probígla, kde jsem ho vzal? A proč slyším policejní houkačku, co jsem provedl? Zblednu a padnu vyčerpán na zem. Smrdím jak ponožky v podpaždí. Vedle křičí dítě, na které křičí matka, aby nekřičelo. Dítě vzhlédl k ní těkavýma očima, ušklíblo se, a začalo dál kvílet, jen výrazněji a kvalitněji.

Ps: koupil jsem si provaz, a te´d se učím smyčky. Proč to dělám?

Matematická analýza a počítačové modelování nám ukazují, že tvary a procesy, se kterýma se setkáváme v přírodě, jako je růst stromů, půdní eroze, tok řek, postupné tvarování vloček ( sněhových) chování mléka při nalévání do kávy a následném míchání, smích, který postupně nakazí větší skupinu lidí, to vše lze, navzdory zdánlivé magické složitosti, popsat interakcí matematických procesů, které jsou, pokud chceme mluvit o magičnosti, příjemně magické, ovšem pozor, magické ve své jednoduchosti.
Tvary které považujeme za náhodné, jsou ve skutečnosti produkty složitých posunů číselných sítí řídící se jednoduchými pravidly. A teď pozor. samotné slovo ,,PŘIROZENÝ” které často používáme ve významu ,,nestrukturovaný” , popisuje ve skutečnosti tvary a procesy, které vypadají tak nepochopitelně a složitě, že nejsme schopní vědomě vnímat jednoducé přírodní zákony v jejich působení.

A propo. I když toto všichni chápeme, mohl by mi někdo vypočítat, proč mi dnes ujel autobus před nosem???????????

◾ Tags:
jirka: (chata)
Dnes jsem se probudil do krásného slunečního rána. Protáhl jsem se, zkontroloval pavučiny na zdi a otevřel okno. Pod oknem máme lavičky, parčík, stromy, prostě je tam tiše a příjemně. Ovšem to nesmí být škola. Pod okny velké množství maturantů, vzájemně na sebe řvoucí a zároveň i dráždící sousedova psa, který na studentíky dotíral. Takže žádní ptáci, ale pouliční křik [*5*]. Tento mám  volno, nikam nepospíchám, protáhl jsem se tedy ještě jednou a přivřel oči. Je to paráda, že jsem sám doma, mohu chodit nahý po bytě, což mám rád. Cítím se svobodně, ještě tak odhodit tělo, bylo by fajn. Hodil jsem do sebe snídani ( moravský brabec bez zelí, ale s bramborem ) kafe, juknul na pražský ranní servis na televizi Metropol který se dnes točil hodně kolem ucpaného nuseláku a nového metra ,,A" do Motola, pár kriminálních případů z dnešní noci a ujištění odborníků, kteří tvrdí, že se na Praze 5 žije lépe a lépe, proto se bude muset zdražovat nájemné. Uf [*15*]. To uklidní. Po deváté hodině vyrážím ven fotit, do ucha jsem si dal Rádio 7, a při jeho poslechu jsem chvilku seděl na hřišti, mhouřil oči do slunce a zároveň jsem koukal na malé kluky a holky, jak s učitelkou hrají vybíjenou. Chudák učitelka [*9*].
Byl jsem i ve stanici Florenc, v metru ,,C" kde jsem zažil nemilou příhodu. Napřed jsem nevěděl, co se na druhé straně nástupiště děje, pak jsem pochopil. Jako první jsem slyšel křik, pak jsem viděl shluk lidí, slyšel větší křik, a najednou klid. Pochopitelně jako každý člověk, i já jsem byl zvědav, co se děje. Slepecký pes spal do kolejiště, lidi ho vytáhli. Nevím kdo byl víc vyplašený, jestli pes, nebo jeho pán. Hlavní je to, že vše dobře dopadlo. [*8*]
To mi donutilo zamyslet se nad tím, jak zajistit ochranu před přípaným spanutím do kolejiště. Možná by bylo dobrý, aby na nástupištích bylo něco, jako záchraná brzda.
Jak někdo někde napsal, a já si to vypůjčím, cokoliv otevřu, je tam Iveta Bartošová. Noviny, televize, rádio, internet... Bojím se otevřít dveře. Vyjádření ředitele TV Regina a zároveň lidového lečitele Jana Saavedra mi šokoval. Rychtář prý usiloval o to, aby Iveta spáchala sebevraždu. Dokonce se přiznal, že pro Rychtáře sháněl nějaké uklidňující léky a když mu je sehnal, Pepa R už neměl zájem. Ať je to jak je to, bojím se otevřít dveře.
A opětovně ležím na Paloučku na trávě, na slunci a lebedím si. A tak jsem udělal něco málo fotek. Nenápadně.


Další fotky zde, klik )
◾ Tags:
jirka: (chata)
Co se vlastně za ten týden, co sem nic nenapsal, stalo. Přemýšlím kde začít. Mno. Asi jedna z nejdůležitějších příhod naší rodiny je, že Megan dostal opětovně dnes epileptický záchvat. Pokolikáté už? To už se ani nepočítá. Zítra jdu ke stařečkovi pomoci s velkým prádlem, tak si ho vyfotím, tedy Megana.

Vzpomněl jsem si na svou první lásku. Nikdy jsem nebyl na ženský. A nebo vlastně byl, ale to už je hodně dávno. Nepoznal jsem opětovanou lásku, a možná proto jsem se zablokoval. Má první láska byla v mateřské školce. Pochopitelně znám její jméno, ale pro jistotu, i když kdo by to tu mohl číst, napíši jen BM. Byl jsem do BM zamilován, možná právě proto, že mi ráda zavazovala tkaničky u bot. Pořád jsem na ní myslel, kudy jsem chodil. V mé mysli jsem s ní pořád žil. Představoval jsem si, že je má žena, a že prožíváme hezké příhody. Až do doby, kdy mi ublížila. Pravda, už si nevzpomenu co provedla, ale vzpomínám si, na co jsem myslel. Představoval jsem si, že jí v raketě vezu na měsíc, kde jsem jí svlékl do naha, uvázal za sloup který jako jediný na měsíci byl, a uletěl. Seděl jsem doma na posteli a celé hodiny jsem si toto představoval. Nechtěl jsem si ani hrát. V mých představách, které byly obzvlášť živé, jsem měl dost práce. Když na to vše nyní vzpomínám, byl jsem asi dítě pro psychiatra. Tedy, v minulých jako článcích jsem psal, že rodiče se mnou chodili k psychiatrům. ale asi to nic nepomáhalo. Totiž, v minulém životě jsem musel být snad Mengele. Pořád jsem rád zkoušel, jestli to nebo ono někoho bolí, a pak jsem se divil. Například jsem ve školce bodal do dětí vidličkou, čekaje jejich reakci. Bylo to divné, na sobě jsem se to bál vyzkoušet. Ale na cizích? Ne. Prostě první opravdová láska Tenisáka zablokovala. Už nikdy jsem nic takového nehledal, nikdy. Avšak v mých snech začalo být vše horší a horší.
Seděl jsem na záchodě a přemýšlel. Víte, já většinou raději nemyslím, protože kdo myslí, nic neví. A já jsem přesvědčen, že vím všechno, proto raději nemyslím. Jednoduché. Ale toho večera, když jsem seděl na záchodě a tlačil, jsem přemýšlel. Pro nás pro lidi, je velmi důležitá otázka po počátku věcí. Třeba, jakým způsobem naše tělo, nebo mozek, získaly svou současnou podobu? Kde je ten počátek? Nebo odkud pochází moudrost spermie, která když si jen tak plave, najde vajíčko? Je spermie myslící tvor? A cítící? Cítí bolest? Pánové, přemýšleli jste někdy, když stříkáte do kondomu, že tu spermii to musí bolet? Zkuste schválně si vzít kus nějaké tvrdé gumy, třeba gumový pendrek, a bijte se s ním o hlavu. Bolí, že? A co má říkat chudák spermie? Nebo když stříknete vedle, třeba do záchodové mísy, o zem, vždy´t ta chudinka se musí otlouci. Co kdyby jste zkusili skočit z okna, třeba z druhého patra. Bolí? asi ano. Proto Vás žádám, jako zakladatel společnosti o ochranu spermií, chovejte se k nim slušně, ohleduplně. Nedrťte je, nerozmazávejte. Ženský, až je budete jednou polykat, vyčistěte si předem prosím zuby, nejezte pálivá jídla, nepijte. udělejte jim dobře, uvidíte, jednou se Vám to oplatí.



Jedna zamilovaná fotka

Už jsem to zde psal. A taky jsem dával na Online deník fotky. Jsem úchylný na dvory a dvorky. Tak jsem si pár dvorů vyfotil v době, kdy jsem šel z Pražského Povstání pěšky domů z Expresu. Mimochodem jsem zjistil, že tam dělá vedoucí má bývalá kolegyně z Vítkova. Byl jsem překvapený asi tak, jako ona byla překvapená když mi viděla. Na celý krám spustila ,,Ale co tady děláš, joudo" a začala mi osahávat zadek. A já se nechal, no nejsem blb? Tak tedy jeden dvůr, se mi líbil hodně. Tam by se lelkovalo a popíjelo.


◾ Tags:
jirka: (chata)
Koupit bílá Velikonoční vajíčka na Velikonoce? Blázníte? To je nadlidský výkon. Ono vůbec letošní Velikonoce byly plné výkonů, někdy. Má kolegyně v práci je z nich ve stavu infarktovém a ještě k tomu sebevražedném, plné mysteriózních vražedných ale i sebevražedných chutí. Nějak se jí ten rok vůbec nevede a vše na ní padá jako jablko, co zákonitě nepadá daleko od stromu. Napřed šla pod kudlu, kuchali jí spodek, pak se jí do domu přistěhoval Honza a v sobotu měl její otec autonehodu a nyní je v umělém spánku, z čehož se málem sesypala. Jo, k tomu Honzovi. Honzu jsem potkal poprvé asi před dvěma lety, kdy k nám nastoupil jako  prodavač lahůdek. Vysoký kluk, 25 let, bezzubý, oblečený v roztrhaných a asi tak tři roky jediných kalhotách, okovanou bundu, řetěz kolem pasu. Prostě jedním slovem bezdomovec, druhým punkáč. Rodiče ho prý vydědili, protože je několikrát vykradl. Když mu skončila směna odpoledne, spal v práci ve sprše, a když měl odpolední, přišel ráno do práce se vyspat do odpoledne, jak jinak, do sprchy. Jednou jsme ho nemohli ve sprše najít. Našli jsme ho nakonec chrápat na mrazáku hezky u stropu. Jak se tam vešel? Honza prodával, a hodně, marihuanu. Chodili za ním zákazníci ze širokého okolí a on jim jí prodával. Obsluhoval v lahůdkách u pultu a když přišli jeho klienti, vyměnili si ruličku za ruličku. Jenomže to se nelíbilo našemu Hnkovi, kdysi ochrance, dnes je hledaný za organizovaný zločin. Ne, že by se Hynkovi nelíbily kšefty. To by mu ani tak nevadilo, jako to, že Honza mu bral klientelu. Hyneček totiž taky prodával marihuanu a nesl nelibě konkurenta. Tak na něj narafičil past. Jednoho dne se ve skřínce Honzy, našel batoh plný mařeny. Prostě, jak to asi mohlo dopadnout, Honza byl z fleku vyhozen na dlažbu.
No a teto Honza se objevil u kolegyně v baráku a to dokonce jako soused. Přebývá tam u holky, které rodiče koupili byt, a každou noc pořádají mecheche. Bordel, řev, všude nablito. A policie? Co myslíte. Kálí na to. Kolegyně říká, že to co prožívají, je totální teror.
Potkali jste letos nějakého koledníka? Já jenom jednoho, asi desetiletého kluka, nastupoval do autobusu. A taky jsem potkal cikány nesoucí si košíčky plných dobrot, čokolád, a kraslic. U nás se už vůbec neslaví, tedy v Česku a hlavně v Praze. Myslím, že tito lidé si ani nezaslouží nějaký Svátek, hezky do práce - velím. Když jsem se v práci bavil s lidmi, zjistil jsem hroznou informaci, málem jsem padl. Lidi vůbec neví, proč je velký pátek. To byl šok. Komunistická výchova a následně kapitalistická výchova, udělala z našeho národa................... Tak je to.
Dnes jsem chtěl jít k řece, udělat pár snímků a zavzpomínat si na dětství, kdy jsme jezdili na pramičce po Vltavě a zažívali dobrodružství ale i třeba na okamžik, jak jsem se topil v peřejích a slyšel ďáblův hlas ,,umřeš, umřeš". No a já blbec jsem prochrápal celý den. Ani to nebolelo.

Všiml jsem si dnes plakátu na tuto kapelu Viz krátká hudební ukázka

◾ Tags:
jirka: (chata)
V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který jak se později ukázalo – nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.

Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce.

,, Babí, co je to tam namalovaný?” Pro něj neznámý druh ,,smailika” ho zřejmě zaujal.
“Kde myslíš Kubíku?”
“No přece naproti nám, na stěně.” Ukazal chlapec na nestydatou malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Prala se statečně.
“To je… to je…” přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý. “To je přece dráček!” zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupe se opět uvolnila a všichni přitomní se vrátili ke svým myšlenkam.

Ne však chlapec.
“Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?” Babička, čelíc další zvídavé otázce,nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil.
,,No ano, Kubíku, takovej co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?” Improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm.
“Hele babi a nepotřebuje ten dráček vocas?” Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout.
“Tenhle dráček asi ne”, hlesla babička.
“To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,” mudroval vnouček.
“Tak tenhle ho nemá!” odsekla mu babička. Očividně jí docházela trpělivost i fantazie.

Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby.
“Babi a ty máš dráčka?” Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu.
“Já už dráčky nepouštím,” odpověděla ta dobrá žena žalostně.
“Protože už dráčka nepotřebuješ!” triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:

“Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?” To uz smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze.
“Chováte se jako primitivové!” rozječela se na nás. “Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!” Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od své učebnice, a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila: “Jako dráček?”

Žena sklapla čelist a chvíli na dívku konsternovaně hleděla. Pak ale pochopila význam sdělení i trapnost svého výstupu a začala se smát. Postupně se k ní přidali i ostatní cestující i s kloučkem, který sice nevěděl, čemu se směje, ale smál se o to upřimněji.

“Máte pravdu, chovala jsem se jako dráček,” soukala ze sebe ta žena, co jí bránice dovolila. Vlak zabrzdil v konečné stanici a lidé začali vystupovat.
Loučili se slovy, tak se mějte paní a ty taky draku….

Zdroj G+

◾ Tags:
jirka: (Default)
Prakticky už je léto, mělo by být teplo, a ono nic. To zamrzí. Místo toho abych se vyhříval na zápraží u kafe, nebo alespoň na verandě či pavlači, klepu zimu. A to je prosím už skoro červen. Jo jo, červen. Vzpomněl jsem si na dobu před třiceti lety, období zkoušek – tedy těch posledních – a velké lítání venku. Vzpomněl jsem si prostě na své dětství. Já jsem byl dítě samotář, ale také dítě, které hledalo kamarády a jaksi se mu to nedařilo. Vzpomínám si, jak jsem se v devíti letech setkal s mým prvním životním kamarádem, s kterým jsem později zažil plno dobrodružství. To bylo tak.

Ve třetí třídě k nám byl dán žák, na kterého si soudružka učitelka zasedla. Propadl, ale ne, že by nic neuměl. Byl z nepohodlné rodiny, tedy myslím tím politicky nepohodlné, jeho matka musela uklízet ve školní jídelně, a táta pracoval na nádraží. Ten kluk se jmenoval Jirka, tedy jako já, byl můj jmenovec. Jirka byl technický hračička, pořád něco vymýšlel, kutil, a občas taky něco přinesl do školy, kde mu to soudruzi zabavili. Ten den, kdy jsme se spolu začali mluvit, přinesl do školy zvonek na kliku, který si sestrojil pomocí polního telefonu. Zajímavá a šikovná věcička. Sice k ničemu nebyla, ale tolik kluků to zaujalo, až se někteří rozhodli mu zvonek ukrást. Bylo to před školou, přímo u té zdi kde na konci druhé světové Němci postříleli plno lidí. Jirka se pral urputně a zvonek uchránil. Sledoval jsem to z zpovzdálí, a protože jsem srab, nezasáhl jsem. Ale to sem nepatří. Po rvačce, vlastně přesilovce dvou na jednoho, kluci utekli a nechali tam Jiřího samotného, svíjejícího se na zemi. Přiběhl jsem za ním a zeptal se, co mu je. „Jsi v pořádku“ Něco žbleptl, asi, že ano, narovnal se zpříma, rozhlédl se a odfoukl fffffff. Vykřikl jsem „víš co, budeme kamarádi“ a jsme do dnešních dnů. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně Náš hlavní revír bylo nákladové smíchovské nádraží, smíchovské katakomby a Prokopské údolí, hlavně jeskyně. Byli jsme spolu od rána do večera, což už štvalo i rodiče. Ale to je vedlejší.
Nechci dávat návody, ale já jsem byl opravdu syčák. A jak si někteří mysleli, že jsem ten chudák, co spadá do průšvihu kvůli jiným, a ti dostávali nařezáno, musím po skoro třiceti letech přiznat, ten hajzlík a syčák jsem byl já. Já jsem jako kluk,v naší klukovské partě, podněcoval výpravy do Smíchovských katakomb, kam byl vstup zakázán, to já podněcoval lezení po skalách, střechách domů, skákání ze střechy na střechu, prolézání starého Smíchovského mlýnu, plavení na rybářské pramici, kterou jsme si vždy nenápadně vypůjčily, a potom zase vrátily, aniž si toho kdokoliv všiml, a pak zděsily úprk před říční policií, jezdění nad koly nákladních vagónů, nebo skákání na projíždějící vlak a cestování na Vyšehrad a zpět. Bylo toho dost, a byly jsme tři nejlepší kamarádi, syčáci, kteří potřebovali pořádně nařezat. Prosím Vás, NIC TAKOVÉHO NEZKOUŠEJTE A NEDĚLEJTE, teprve teď po letech, si uvědomuji, jaký jsme byliy hovada, vždyť nám šlo i o život. Naším teritoriem bylo Smíchovské nádraží, přesněji ta nákladní část. Ta druhá strana, patřila Radličákům, hajzlíkům. Na jejich území ( myslím tím část nádraží) se se dalo těžko dostat, leč, nebylo to nemožné. Tenisák našel způsob, vlastně úplně náhodně. úzkým a nízkým odtokovým kanálem, kudy jsem se protáhl tehdy stěží, no dnes už vůbec. Úkolem bylo jim na jejich teritoriu udělat nějaký znak, nebo se dostat do jejich bunkru a něco jim šlohnout. Oni k nám na věžičky, se nikdy nedostali, my k ním ano. Cha Cha.

Jak jsme stavěli vor

Také si pamatuji, jak jsme si stavěli vor. To tedy nebyl můj nápad, ale byla to legrace. To se vám takhle na nákladovým přístavišti naproti Cindě, válely pivní, rozbité sudy. Vedle byly trámy, nějaké ty tyčky, tak jsme si ztloukly vor. Po slavnostním vyplutí, asi po sedmi metrech se vor rozpůlil, totálně rozpadl, a my jsme skončili pod vodou. Něco mně praštilo přes hlavu, a já začal počítat andělíčky. Duchapřítomnost kamaráda, mně zachránila život. Mokrý a šťastný, jsem dorazil domů. Matka mi hodila do vany, bylo to s křikem, a já si vymýšlel pohádku, jak jsem šel po nábřeží, sklouzla mě noha, a já spadl do vody. Myslím, kdybych řekl pravdu, tak by mě seřezala tou rákoskou, co měla po svém otcovi, kterého tou rákoskou švihal jeho otec, tedy můj praděd. Ta rákoska pořád na té skříni leží.

Sídlo zla


Součástí našeho boje s Radličáky, byl i Paví vrch, na kterém byla centrála rušičky na Svobodnou Evropu ( rádio, které tehdy vysílalo z Mnichova, a komunisti ho rušili) Teď patří radiokomunikacím. Dům byl obklopen, teď je to již prosekaný, velkou neprůhlednou zahradou, za kterou jsme se musely , my děti, dostat. Věděli jsme, že je to nebezpečné, a přesto to toho blbce Tenisáka napadlo, a všichni s tím souhlasili. Bylo léto, pět hodin odpoledne, a my jsme obcházeli vilu a hledali, kudy se tam dostat. Plot byl totiž obehnán ostnatým drátem. Až se tam nějaká mezera našla. Tam to šlo, ze zídky, kde chyběl kus drátu. A jsme tam. Prolézáme se roštím, až náš zrak spadne na krásnou zahradu, nóbl kurt a opalovací místo s lehátky, bazén tam komouši neměli. Přeběhli jsme až k vile a začali studovat. Dovnitř nebylo vidět, ale ozýval se šramot, pak nějaké hlasy, které byly stále blíž a blíž, až. Srdce v kalhotách. Stál jsem očima před tím jedním STBákem a rozklepal se. Zatímco kamarádi se rozprchli, já stál s hubou zamrzlou, teplo po těle, nohy dřevěné. Myslel jsem si, ták, a teď vytáhne pistoli a zastřelí mě. Tak jsem tam tedy stál, a byl jsem celý podělaný strachy. Sáhl pod bundu a něco tam šmátral, mé nohy byly jako sto let starý dub, ten chlápek pomalu vyndával ruku, a, kolaboval jsem, věděl jsem, že mě zastřelí, byl to přeci představitel zla, ten co mučí malé děti, peče si je na rožni. Konečně vyndal ruku. Uff, nic v ní neměl,vlastně, přece jenom, něco držel v ruce, v pěsti. ,, na" řekl a podával mě kulatý červený předmět. Hned jsem poznal, byl to bonbón, taková ta malina, jak se tehdy prodávala. ,, myslíš, že jsem odpornej úchyl, co?" řekl. ,, Ne pane, nemyslím" žbleptl jsem potichu. ,,Mám ho z vraku staré lodi, od jednoho kapitána, Cucal ji, když jsem ho zastřelili. Musel jsem mu rozevřít čelisti heverem." Byl jsem podělanej víc než splašený stádo velbloudů se salmonelózou.,, Děkuji, nechci" Přikázal mě, ať si ho dám do pusy. Tak jsem udělal. ,, A teď vypadni i s tvýma kamošema, tady nemáte co dělat" zvýšil hlas, stiskl mě za krk, a táhl oficiální brankou ven. Uf. Já byl venku, kluci ne. Nemohli se dostat přes zídku. Ze strany zahrady, to totiž bylo vyšší. O hodně.
A hurá do tanku
Pro malého kluka, to byly velké zážitky. Dostat se v Barrandovských ateliérech přímo do garáží, kde byla vojenská vozidla z druhé světové, tanky, trupy letadel. Chodili jsme tam rádi řádit. Náš nepřítel byl pes, vlčák, takový hrubián nevychovaný, neměl jsem ho rád. Jednou nás držel dost dlouho v šach matu, než ho to přestalo bavit a odešel.Vozidla byla z devadesáti procent odemčena, tak jsme se tam vždy uvelebili, a představovali si, že jsme někde ve válce, a vítězíme, jako ta naše slavná armáda.
Tenisák: leti na nás řízená střela.
Jirka V: To zatím nelze rozpoznat. Ale je jasné, že mají mnohem vyspělejší techniku než my.
Ota P: To má i státní podnik na pračky.
Tenisák: Červený poplach!
Bavilo nás to, někdy jsme v oddanosti hře, dělali takový řev, že se probudila i místní ochranka.
Na místním smetišti se dalo najít mnoho věcí, třeba nacistické helmy, asi je filmaři již nepotřebovali, hned jsme si je taky vzali do věžiček.

Tajná mise
Fotbal jsem neměl rád, když ho kluci šli hrát, znamenalo to povětšinou celý den. Tak jsem s nimi prostě nechodil, nechtělo se mi. Nebo se taky stalo, že kamarádi odjeli, a já zůstal v Praze sám. To jsem potom bezmyšlenkovitě bloudil, a přemýšlel, co dělat. Vymyslel jsem si tedy hru, tajná mise, o které nevěděl ani nikdo z kluků. Prostě spočívala v tom, že jsem se potichoučku a nenápadně vkradl na nepřátelské území, v tomto případě to byl Smíchovský lihovar, a zjišťoval, jako průzkumník, informace. Bylo to úplně jednoduché, přelezl jsem plot a potichoučku přeběhl k tovární zdi, na které byl železný žebřík, a po něm jsem vylezl na střechu. Potichu jsem proběhl vždy k otevřenému vikýři a vlezl dovnitř. Pomalu jsem byl otrlejší, nebo spíše drzejší, a já se po dalších a dalších návštěvách začal po fabrice procházet suveréně, jako doma. Až jednou, to mě dělníci zmerčili, Dvě monstra podobná opeřeným godzilám s řevem kráčejí kamsi, zašlapávajíc cestou stožáry elektrického vedení mě začala honit. Utekl jsem. Bohužel hned druhý den byl vikýř zastavěn a já měl útrum.

Stejné jak před dvaceti lety. jen ty auta jsou modernější.

kanál
jirka: (Default)
Kolem projel autobus a já se narovnal. Tedy stěží narovnal. V poslední době se mi stává, že se ohnu a už se nenarovnám. Musím najít vždy nějakou zeď nebo strom či sloup a vyšplhat, spíše vydrápat nahoru. Ani už nevím proč jsem se ohnul. Jen jsem při narovnání zaslechl smích. Otočil jsem se po směru. Byli to místní samtusáci. Přesně ti, co tu před obchodem celé dny sedí a popíjí své krabicové víno. To by mě zajímalo, kde na to berou peníze. O čem jsem chtěl psát?? Už ani nevím. Aha, vzpomněl jsem si na kamaráda Jirku z dětství.
Jsou lidi, které občas potkáte, chvíli s nimi žijete ať už pracovně či přátelsky, a oni pak zmizí. A Vy si toho ani pořádně nevšimnete, protože Vám nepřirostli k srdci. A pak jsou lidi, kteří vám k srdci přirostou, máte je rádi, je Vám s nimi vždy dobře, a oni jednoho dne taky zmizí. Navždy. Po letech vzpomínání jenom zatlačíte oko a řekněte si, kdepak asi jsou. I to je případ mého kamaráda Jirky. Střapatého ušatého kluka, který vždy vymýšlel nějaké lumpárny, ale přitom byl duše mírumilovná. Jeho matka pracovala ve školní jídelně jako myčka nádobí, otec jezdil s náklaďákem pro Československé Dráhy a zároveň to byl alkoholik. S politických důvodů nemohl prakticky pořádně dělat svou práci a možná proto se z něj stával, až se stal úplně, alkoholik. Rád rozdělával televize a rádia, říkaje, že je opravuje. Kolik toho opravdu opravil, snad nikdo ani neví. Ale moc toho určitě nebylo.  A pak měl Jirka ještě dvě sestry. Starší Ivetu a mladší Boženu. Bydleli na Smíchově v Kotevní ulici, ve velkém bytě ve čtvrtém patře a to bez výtahu. V bytě byl vždy nepořádek, ale vládla zde vždy příjemná atmosféra. Jirku jsem poprvé viděl na začátku školního roku ve třetí třídě když k nám propadl z vyššího stupně. Byl tichý a k nikomu se nevnucoval. Jednoho dme přitáhl do třídy elektrický zvonek na baterie, do té doby většině ze třídy neznámá věc. A zvonilo to, z čeho jsme byli u vytrženi.
Nicméně Jirka byl pořád černou ovcí i ve třídě,cítil se sám a nebylo mu dobře. A když jsem to osudné úterý šel ze školy domů, viděl jsem, jak ho napadli kluci z vyšší třídy. Bál jsem se zasáhnout, samo sebou, ale přeci jenom jsem čekal až bude konec Jirkova utrpení. Když se kluci rozutekli, Jirka ležel na zemi a vedle něho ležel rozšlapaný zvonek. Běžel jsem mu na pomoc, tedy pomoci mu vstát. A hned jsem mu nabídl kamarádství. Naše dětství bylo převážně nákladové nádraží Smíchov , smíchovské katakomby a přístav remorkérů na Smíchově, tedy řeka Vltava. . A taky Prokopské údolí a Barrandovské ateliéry. Okolí lodé jsem to měl obzvlášť rád, vydržel jsem k večeru dlouho ležet na jednom z ních, či na louce vedle, a sledovat frmol, nebo spíše nefrmol kolem, koukat na hvězdy a snít prostě  čichat klid řeky. Klidná řeka a parníky kolem. Kouzlo řeka a mlha, to mi vždy dostalo. A taky jsme vydrželi sledovat rybáře, jak se vzájemně vytahují s úlovkem, který jim nešel ukrást. Mno.
Dalo by se říci, že nádraží, Prokopský údolí, řeka Vltava a katakomby, to bylo mé dětství. Ale o tom všem až příště.

Rodná ulice, záloha na G+

jirka: (chata)
Možná jste si všimli toho, a nedá se to přehlédnout, že v poslední době, tedy tím myslím dobu asi tak měsíc, prakticky na blog skoro vůbec nepíši, ale, a to je zjevné, pokouším se z mobilu přímo na blog posílat fotky. Našel jsem prostě aplikaci livejournalu a snažím se jí využít. Hlavně se s tím učím zacházet, takže mnoho fotek není v lepší kvalitě. Někdy se mi podaří to, že ta fotka je modrá, což opravdu nechápu. Dnes jsem se pokusil nahrát a poslat krátké video, video nic neříkající, prostě ruch ulice. Šel jsem z nákupu přičemž si nějací kluci  všimli, že jsem zakopl o vzduchoprázdno, upadl jsem, čehož využili, natočili a hned poslali někam na internet. Vzpomněl jsem si, že z té aplikace jde posílat na blog videa, a tak jsem hned asi třicetivteřinové  video natočil. ZDE ONO. Aplikace Livejournalu to z nějakého důvodu poslala do Géčka místo na Livejournal. Nechápu. Někde se stala chyba.Budu se s tím muset lépe seznámit. Taky se v poslední době točím hodně na Twitteru kde se dozvídám o událostech ve světě, než z ČT či ČRO. Internet už je tak rozšířený, že média už začínají býti k ničemu. Vypadá to, že začínám na blog zanevřovat, ano - to je to správné nečeské slovo / zanevřovat- ale není to pravda. Tím, že synovcovi zakrnělo něco malého, marodí a já musím chodit každy den do práce. Je tedy i málo času, a tak se to snažím fotkami napravit. Obrázky ze života, takže v tom nic špatného nehledejte.
A ještě jedna zpráva, ta je spíše ale pro rodinu. KPTDH - Michale...

                                             
◾ Tags:
jirka: (chata)
Jsou lidé, které k životu nepotřebujete. A jsou lidé, které k životu potřebujete. A těm se musíte vetřít do přízně. Jakkoliv. Nemusíte toho člověka mít rádi, hlavní je, že Vás potřebuje a dobře zaplatí. Když jste s někým, kdo je zahleděný sám do sebe, tak si docela dobře odpočinete a ještě na tom vyděláte. Když si Vás ta dotyčná osoba oblíbí tolik, že se začínáte cítit jako ryba ve vodě, máte vyhráno. Nesmíte to však pokazit nějakou blbou větou, jak třeba ,,když si ho honíte na koho přitom myslíte", nebo ,,včera jsem byl s Vaší ženou u Vás doma" Dejte bacha zvlášť u žárlivého člověka. Zaručuji Vám, že skončíte, hodně rychle. Veškeré patolízalství, do kterého jste dal všechny své síly, bylo potom zbytečné a Vy můžete začít znovu od píky. A bez peněz. Musíte tedy paty lízat důsledně až do úplného konce.
Vypadá to, že máte všichni za sebou perfektní den, i když, jak se zdá, Vaší pozornosti uniklo několik důležitých postřehů.
Co lezlo slizké havěti po ulici hrůzy. A spoustu tvorů sliznatých žije, i já sám.

◾ Tags:
jirka: (karel)
,, To je on, to je ten zmrd. Rozbijeme mu hubu" slyšel jsem za sebou. Ještě jsem si říkal, jen mu dejte, když je to takový šmejd, zmasakrujte ho. Slyším kroky, jak se blíží, dupot, hlahol. Otočím se. Ježíš, vždyť oni jdou po mně. To snad ne, kdo to je? Byli tři. Koukám se jim do očí, mlčím, nevím o co jde. ,, Tak co ty sráči, to je náhoda. Jsme tě potkali, co!! Si nečekal, šmejde, co?" Koukal jsem a nechápal.
,, Co jsem provedl?"
,,Ty nevíš? Si děláš prdel neée"
,, Fakt nevím"
Bum. Dostal jsem ránu do nosu, aniž bych věděl jak. Nos se roztříštil a začala téci krev. Ten smrad, jak jsem si nadělal do kalhot, musel být cítit. Já jsem necítil nic, jak se nos rozplácl v jeho pěsti, citové vjemy přestaly fungovat.
,, Chceš ještě"
Nemohl jsem dobře mluvit, když nemáte nos, jde to špatně.
,,Mbéé"
,,Co? Mluv"
,,Mbikáb mbé"
,,Co říkáš? Nerozumím. Chceš ještě? Jo?"
,,Říká, že chce" dodal jeho kamarád.
A dostal jsem další ránu.
,, Ta kapota byla promáčklá, dalo to práci jí vyklepat. Dávej si pozor, aby jsme se nepotkali" řekl a odešel. Kamarádi ho následovali. Seděl jsem na zemi a držel si nos.
Aha, jsem doma. To bylo tak. Na Smíchově na jedné křižovatce, jsem chtěl přejít po zebře na zelenou. Nebyl jsem sám, kdo chtěl přejít. Nešlo to. V té zácpě se auta lepila na sebe, a to i na přechodu, tak jsme čekali. Když už byla třetí zelená a já nemohl pořád přejít, protože další pablb se lepil čumákem na zadek dalšímu, prošel jsem se po kapotě toho jednoho blba. Už tehdy chtěl vystoupit, ale protože se kolona rozjela, auta začala troubit, nezbylo mu nic jiného, než nastoupit a jet dál.
Můj nos, je teď, jako krásná malá bambulka.

jirka: (špunt)
Je noc. Noc z pondělí na úterý,A Vy kdo sledujete alespoň občas tento blog víte, že to je čas, kdy mi bytem prochází mimozemšťané. Vždy přijdou, vezmou si smradlavé ponožky, a zase odejdou. Dodnes nevím, co s těma ponožkami dělají. Jedno vím jistě. Čisté oni nechtějí. Kdysi dávno jsem jim připravil čisté, úplně nové, a nechtěli je. Tehdy jsem mimozemšťana dosti znejistil. Začal pobíhat zděšeně po místnosti, něco mrmlal a pak zmizel. Nevím, asi se jim tam ve vesmíru líbí můj smrad, což potěší. A koho by to nepotěšilo. A proč si vybrali můj byt? To nevím, i když jsem to pochopitelně zjišťoval u členů klubu ponožek. Ti akorát zjistili pomocí speciálních přístrojů které neumím pojmenovat, že mi bytem prochází energetický proud, tedy informační kanál z kosmu. A jako na potvoru prochází mým bytem, těsně vedle postele. Podle klubu ponožek je ale i stejně možné, že se jedná o kanál pro duše mrtvých. Díky, to jsem nechtěl vědět.
Tak tedy čekám na mimozemšťana - a - ono nic. Nudím se. popíjím kafe a čtu si v lexikonu ponožek. Najednou jsem dostal strach. Dost velký strach. Ani nevím, čeho se mám bát, prostě to přišlo náhle. A ocitl jsem se v čase o třicet let méně. Byl jsem kluk. Stál jsem v nějaké chodbě a celý jsem se třásl. Chvíli jsem přemýšlel proč se třesu, až pak mi to došlo. Na zemi ležela holka, stejně stará jako já ( baj oko 12 let ) Byla mrtvá a neměla oči. Nepoznal jsem jí, ale věděl jsem, že jí znám. Vyvolalo to ve mně zuřivý vztek který jsem do té doby nepoznal, a poprvé v životě jsem se mu podal. Šel jsem chodbou dál, pořád dál, až jsem se ocitl v malém výklenku, na jehož konci byla úzká mezera, která nikam nevedla. Bokem jsem se do mezery zasunul, namáhavě jsem supěl a snažil se protlačit dovnitř. Dnes už jsem velký, tak bych se tam nedosal, ale tehdy. Natáhl jsem ruku, zachytil se otvoru a s vynaložením velkého úsilí jsem se protáhl. Uvnitř byla tma, takže jsem nic neviděl, ovšem místnůstka byla tak malá, že jsem se v ní začal orientovat po hmatu. Přikrčil jsem se do dřepu, povolil nejdřív jednu uvolněnou cihlu, pak druhou a nakonec odsunul dvě půlky ležící nahoře. Zaposlouchal jsem se. Něco slyším, takové šustění.
Probudím se a ponožky nikde. Je to jasné, mimozemšťané tu byli, mají ponožky a já jsem neměl čas si s nimi pokecat. A přitom mám tolik otázek. Ale jak vidím, informační kanál je otevřený. Čekám co bude, hypnotizuji kanál čekám, čekám až usnu. Tak to nevím, to zase budu týden čekat. Mno uvidíme............

Sníh v Praze? Kuriozita

Sníh v Praze - kuriozita
jirka: (míček)
Kdo mě nezná, musel by si myslet, že jsem bordelář. Cizí člověk při vstupu do mého bytu, by se zalekl. Oblečení a nejrůznější krámy rozházené po podlaze, těch pár kusů nábytku rozházené bez ladu a skladu. Jenže Vážení, opak je pravdou. Každý předmět má své pečlivě zvolené místo.
Vysvětlím. Trpím stihomamem a mám taký pocit, že někdo navštěvuje pravidelně můj byt. Proto si taky před odchodem dělám pár digitálních dotek, abych se ujistil, že je vše na svém místě, jak má být. Účel je jasný. Prohledat uklizený pokoj a nechat vše na místě, umí kdejaký blbý Bisák. Ale nechat vše na místě v bordelu, to neumí nikdo. Nezacházím do extrémů, jak mě radil náš skladník, který byl zavřený ve Valdicích, že mám dát třeba chipsy pod lino u vchodových dveří atd.
Po vyfocení jsem strčil foťák do kapsy, zamkl na dva a půl západu a vydal se po schodech dolů. Jako obyčejně jsem přehlédl plakát, který tu nechala naše paní domácí,,Prosíme, přesvědčte se, jestli je barák zavřený, protože si sem chodí pravidelně šlehnout závislí na heroinu". Kromě paní domácí, všichni víme, že se jedná o jejího syna, tak můžu zamykat jak chci, je to prd platné.
Tak jsem tedy vyrazil koupit ty boty. Přiznám se, že jsem musel, protože v tom bordelu, který doma mám, jsem je nenašel. Šel jsem tedy v ponožkách. Děravých na patě a u prstů. V Praze to bzučelo životem, mongoloidně, všude to mluvilo rusky nebo slovensky, občas jsem zaslechl moravštinu. Češtinu snad asi jenom dvakrát a to ještě byla má ozvěna, jak jsem zakřičel když mi kdosi stoupl na nohu.
V Praze absolutně každý telefonuje absolutně všem ostatním. Napadlo mě, že jediný zákon, který by lidé respektovali, by byl zákon o povinném telefonování. Přísahám, že jsem zahlédl i jednoho žebráka, jak telefonuje svému právníkovi kvůli místu na žebrání. Trylkujíce melodii jsem zaslechl i z kočárku, jak jsem později zjistil, jednalo se o napodobeninu. To jsem ale, tedy to zjištění, musel kouknout do kočárku a maminka toho dítěte, mně začala mlátit kabelkou hlava nehlava a křičet něco o pedofilním praseti, což nechápu proč.
Docela rychle jsem našel obchod s obuví. Horší bylo najít funkčního prodavače, protože prodavači buď telefonovali, nebo kouřili. Když jsem se nikoho nedočkal, vydal jsem se do dalšího krámu v naději, že tam nějaký prodavač bude. Jenomže jsem tam nedošel, protože totálně opilí kluk se válel v parku a chrápal, maje boty vedle sebe. A ejhle, oni pasují. Tak jsem si je vzal a nechal tomu nebožákovi od cesty jednu bagetu a dva tisíce, aby si koupil nové boty.
A mám krásné, nové a padnou jak ulitý.
jirka: (chata)

Dnešní den nesliboval nic dobrého. Od té chvíle co jsem se probudil, mám v bytě stále větší nepořádek. Ve sbírce udavačských hlášení z doby před dvaceti lety byl jsem pilný, se usídlilo několik molů. Když jsem splachoval záchod, utrhlo se splachovadlo, hned na to mi uteklo mléko které jsem si hřál na kakao, a k tomu všemu mi nějaké nemehlo někam schovalo všechny utěrky a kapesníky. Tak jsem to musel setřít  ponožkou. Zapomínám kam co dávám. Měl bych asi svůj mozek poslat na nějakou generálku, vlastně jsem to měl udělat už dávno, asi tak v té době, kdy jsem si hrál s traktorem na pískovišti. Domnívám se totiž, že mozek nestačí mít jen v hlavě, ale musíme se  o něj i starat, vychovávat. hlavně tím, že se budeme učit. Mozek má nesnadný úděl vážení, ano. Pracuje bez oddechu, provádí složité výpočty, musí snášet nejapné  a přitroublé žerty obsluhy (člověk) která fetuje, chlastá, nechodí pravidelně spát. Mozek je složitá aparatura která je choulostivá na bití do hlavy, například. Není proto divu, že se občas zhroutí, že občas pomýšlí na sebevraždu. Nemůžete s ním zatloukat hřebíky do zdi. Je to věc rozumná, která chápe vše co se kolem děje, jen to zatajuje. Ve velkém nebezpečí zrušení nechá rozechvět celé tělo, které se pak stěží udrží v rovnováze. To se však kolikrát nelíbí myšlenkovým pochodům, které mozek dohánějí až do krajnostního myšlení. Například, když jsem byl naposledy ve stresu, můj mozek se prohlásil za Papeže. Snažil jsem se to léčit, vybral jsem k tomu rum, to pomohlo, bohužel jenom částečně. Zamiloval se do



Kde to sereš, joudo................................



◾ Tags:
jirka: (ruka)

Dnes ráno, když jsem vstával, byl jsem nějaký celý polámaný. Nemohl jsem se pořádně hýbat, a tak si dovedete představit, jak se mi vstávalo. Připadalo mi to, jako kdybych měl těžký zadek. až moc. Aby se vůbec nohy hnuly, musely jim pomoci ruce. Ale ouvej, ruce zamrzly v poloze zkroucené spirály, takže jsem je velmi, ale opravdu velmi těžko, rozplétal. Spal jsem jářku plně 14,5 Hodiny. Co se ale v té době se mnou dělo, to opravdu nevím.

7.00 Hod. – vstávám, a s šokem, že žiji, se snažím vstát

7,12 Hod. – Konečně se mi podařilo posadit se na postel

7.15 Hod. – Pravé oko našlo ponožky

7.18 Hod. – Tělu se podařilo vstát a zamířit do koupelny.

7.39 Hod. – Tělu se podařilo vkročit do sprchy. Už jen zapnout vodu

7.50 Hod. – Pravá ruka našla vodovodní baterii, levé oko se otevřelo

7.51 Hod. – To byla rychlost, z té sprchy jsem, díky studené až mrazíci vlažné vody, vyskočil

7.52 Hod. – Opatrně testuji malíčkem teplotu vody, po minutě lezu do sprchy a vše je již v normě.

Takováto rána jsou opravdu šokově šoková. Nemám tyto těžké dny často, ale dnes, to bylo hrůza. Tfuj, musím si odplivnout.



Ilustrační a poctivě ukradené foto z EK
◾ Tags:
jirka: (chata)
Staří mudrci vědí, že nejkrutější vězení je vlastnoručně vyrobené. Samota může být to nejkrutější ze všech. Samotný peklo není víc než věčnost. Také se říká, že náš Pán se nikdy nevzdá hledáním nebo voláním zoufalců. Mnozí z nás ho uslyší teprve na konci svých sil. A přesně tam se nacházím již i já. Nejsem si jistý, jak dlouho ještě psychicky vydržím. Nezvládám sám sebe, nezvládám své okolí. ( zde jsem zcenzuroval sedm vět) A to byl základ mé samoty. Samoty, kterou jsem si pro život vybral. Jako kluk jsem již byl samotář, a dnes taky. Vždy jsem chtěl být sám, a pořád chci. No sám. Pochopitelně, že s Bohem. Nemohu ani s nikým bydlet, nemohu, vlastně nechci, s někým žít. Nedokázal jsem ani navázat s někým přátelství, o lásce nemluvě. Víte, že jsem se nikdy nezamiloval? Vlastně jednou ano, ve školce. Zamiloval jsem se hrozně moc a asi jsem tu lásku vyplýtval. Z historie mého života si vyčítám hodně věcí. A je i plno životních scének, za které se stydím, i scének, za které bych měl být potrestán.
Duše přišla k tělu a tělo k životu za účelem evoluce. Proto jsme přišli na svět, v tom spočívá radost vytváření vlastního Já. A říká se tomu také sebevědomí. Naše osobní vztahy jsou nejdůležitější prvky v našem osobním evolučním procesu. Nemají nic společného s druhým člověkem, ale protože se ho týkají, mají s ním všechno společné. To je božská dichotomie. Je to uzavřený kruh. Proto naším nejdůležitějším vztahem musí být vztah ke svému Já. Musíme se naučit uznávat a milovat své Já. Musíme sami sebe považovat za důstojné, abysme mohli za důstojné považovat i druhé. A popravdě, to umí málokdo. Když zapřáhneme vůz před koně - což od Nás vyžaduje většina náboženství - a uznáme posvátnost jiných dříve než vlastní, budeme toho litovat. Nikdo se nikdy nesmíří s tím, že by někdo byl posvátnější než on. A přesto nás všechny společenské a náboženské instituce nutí, abysme si to mysleli. A tak si to myslíme. Ovšem jenom určitou dobu, pak křižujeme. Ehm, co jsem to vlastně chtěl říci? Aha. Samota a já. Nechápu lidi, kteří nemohou být sami. Musí pořád s někým být. Vždyť samota je tak krásná, uzavřít se do sebe a lebedit si sám v sobě. Někdo může říci, ale ano, na malou chvilku. Déle však ne. Není to ale ode mně nežádoucí,sobecké či dokonce nepřátelské vůči lidstvu uzavřít se do sebe? Asi ano, asi je. Součástí samoty je i strach. Ono to spolu hodně souvisí. Člověk má strach a tak je sám, schovává se před ostatníma. Je tedy samota vizitka slabosti? A je slabost strach? Strach z lidí? Utápím se čím dále více v těchto otázkách, nemožno najít odpovědi. Strach je to nejhorší co člověk v sobě může mít. A já bych mohl strach rozdávat na potkání. Deset deka - dvacet deka? Možno i v tekutém stavu. A klidně Vám to proředím i se slivovicí. Nebo rumem. Si vyberte. Už se těším až se sloučím s životní energií a hmotu zanechám jen tak napospas osudu zetlení. Ale to je ještě dost času. Ťukám své smažené myšlenky do kompu v půl třetí ráno nahatý koukaje na nový přetláskaný editor tohoto blogovacího systému, popíjím kafe a přemýšlím o mém životě. Ano. Život je tvůrčí činnost, nikoliv objevování, tak proč si život nevytvářím? Nežiji každý den proto, abych objevoval co život přinese, ale abych život tvořil. Každou chvilkou tvořím vlastní realitu, každou myšlenkou. To můžeme díky naší svobodné vůli. Když jí ale potlačím v sobě, stávám se otrokem a svým otrokářem zároveň. To je ale hrozná myšlenka, co... No nic, už mi padají víčka, jdu spát.
jirka: (špunt)
Přesto, že to zní neuvěřitelně, a pravnuci naších pravnuků tomu nebudou věřit, byl jsem nucen, kvuli jednomu buchadlu (buchadlo se říká razítku) v jedné nejmenované instituci. Ono se řekne jedno razítko, ale najít, ale najít dveře, za kterýma Vám to razítko otisknou na formulář, bývá někdy složitá detektivní zápletka. Byl jsem tedy v budově nejmenované instituce. Asi po dvaceti minutách hledání jsem na chodbě potkal ošklivou paní, s jmenovkou a lejstrem v ruce.
,,Dobrý den. Mohu se optat, prosím, kde bych našel dveře lokitara?"
,, Jo, to bude jednoduchý. Víte v kterém jsme patře?"
,,pátém"
,,No, tak to je úplně jednoduché, protože ty dveře v pátém podlaží sou."
,,Prima, kde?"
,,Dáte se zpět k výtahu. Víte, kdybych Vám to popisovala z tohoto místa kde stojíme, sama zabloudím. Tak tedy. Vraťte se k výtahům. otočte se, jako když vystupujete, dejte se doprava, druhou uličku doleva. Po třech dveřích opět doleva, vystoupíte po čtyřech schodech, a hned to stočíte doprava. Projdete dlouhou chodbičkou, a po minutí druhé uličky vpravo, se vydáte první uličkou vlevo, kde na konci najdete čtyři schody dolů. Vy se ale stočíte před schody doprava, a asi po deseti metrech to jsou levé dveře. "
No pochopitelně, po tak jednoduché navigaci, jsem opětovně zabloudil. Ale musím se pochlubit, dveře jsem nakonec našel. Horší pak bylo, dostat se ven z budovy. Možná, že o těchto věcech nevyprávím zrovna nejlíp. Byl to tak neočekávaně otřesný zážitek, že jsem se dlouho snažil nepřipomínat si ho. Ale jedním jsem si byl jist. Potřeboval jsem se po dlouhé době napít jako málokdy předtím. Těšil jsem se na pivo jako malý kluk. Po východu z úřadu, jsem si to namířil přímo do hospody. Když jsem vstoupil do hospody, měl jsem na okamžik uklidňující pocit normálnosti. Byla to příjemná pivnice. Přestože v přední části nikdo nebyl, za rohem nalevo ode mne, se něco dělo. Bylo to za přepážkou. Slyšel jsem hlasy, korkový špunt který opustil mlasknutím hrdlo lahve, pak pauzu, a nakonec něčí hlas.
,,Tak se vsadíme, vypiji do dna" Následoval třesk skla, mručení asi jako ,,sakra práce" a bouchání do stolu.
,,Zatracené zrcadlo, já ho rozbiji"
,,Neblbni a chlastej"
,,Rozbiji ho, kdo se má do něj koukat."
,,Neblbni a dýchej"
třesk. To se asi rozbilo zrcadlo, předpokládám, že samo od sebe. Pak následovalo něco, co znělo jako facka, nebo pěst do huby. Na nic jsem nečekal, a zdrhl pryč. To ták, ještě si nechám nabít hubu, rychle pryč.
◾ Tags:
jirka: (Default)
Až půjdu do důchodu, nechci slyšet kecy lidí ,,To je on, to je ten co celý život šetřil, a teď nemá nic!" Ne. Chci slyšet ,, To je on, to je ten co celý život nešetřil, a teď má tu slavnou nálevnu". Nevím jak Vy, ale já se důchodu v této zemi bojím. Proto jsem se donutil, a nakoukl do budoucnosti. Co jsem viděl? Oblohu. Vlastně tam nebyla ani obloha, místo toho barvy vířily a plynuly jako olej na vodě, psychedelická šou klenoucí se od horizontu k horizontu. Nebyl tam jeden zdroj světla, ale přesto tam všechno bylo ozářenou nějakou jemnou září. Neuměl jsem jí lokalizovat

Křach
Vykoukl jsem z budoucnosti do současnosti.
Křach
To bylo mé okno. ano, už zase mi někdo rozbil okno. Dělá to celkem pravidelně. Je to kluk který sportuje na kole. Vždy když jede kolem našeho domu, seskočí z kola a  hází do oken kameny a někdy se i terfí. Asi jezdí na kole rád, ovšem má záhadnou averzi na náš dům. Nevím co mu ten dům provedl, snažil jsem se to zjistit, ale zjistil jsem prd.
Takže, o čem měla být dnešní myšlenka? aha, už vím. O důchodech, mno tak někdy jindy.
◾ Tags:
jirka: (chata)
Až půjdu do důchodu, nechci slyšet kecy lidí ,,To je on, to je ten co celý život šetřil, a teď nemá nic!" Ne. Chci slyšet ,, To je on, to je ten co celý život nešetřil, a teď má tu slavnou nálevnu". Nevím jak Vy, ale já se důchodu v této zemi bojím. Proto jsem se donutil, a nakoukl do budoucnosti. Co jsem viděl? Oblohu. Vlastně tam nebyla ani obloha, místo toho barvy vířily a plynuly jako olej na vodě, psychedelická šou klenoucí se od horizontu k horizontu. Nebyl tam jeden zdroj světla, ale přesto tam všechno bylo ozářenou nějakou jemnou září. Neuměl jsem jí lokalizovat

Křach
Vykoukl jsem z budoucnosti do současnosti.
Křach
To bylo mé okno. ano, už zase mi někdo rozbil okno. Dělá to celkem pravidelně. Je to kluk který sportuje na kole. Vždy když jede kolem našeho domu, seskočí z kola a  hází do oken kameny a někdy se i terfí. Asi jezdí na kole rád, ovšem má záhadnou averzi na náš dům. Nevím co mu ten dům provedl, snažil jsem se to zjistit, ale zjistil jsem prd.
Takže, o čem měla být dnešní myšlenka? aha, už vím. O důchodech, mno tak někdy jindy.
◾ Tags:
jirka: (Default)
Tři dny volna. Dnes to končí a ráno alou do raboty. Měl jsem toho hodně v plánu. Ale všechno je nakonec úplně jinak.
Uvařit si mňamku - uděláno
Uklidit byt - poloneuděláno
Napsat články do náboženského blogu - neuděláno
Jít ven a fotit - polouděláno.
Na lupě jsem se dozvěděl o službě, kterou si můžete stáhnout do chytrého telefonu a fotit a fotit, hned publikovat na internetu a sdílet fotky. Něco jako twiter či Facebook. Je to služba, kterou Češi moc neznají. A  tak jsem zkušebně vytvořil několik fotek a publikoval. Má to tu výhodu, že můžete fotku než publikujete editovat a hrát si s ní jak chcete. Výsledek? Klik. Víte, je to vůbec zajímavé, jak jsou Češi ve vývoji technologie vzadu. Zatímco v Americe ale i Evropě či Oceánii Facebok vychází z módy a přichází nové soc. služby,  Češi se ho tvrdě drží. ( zdroj Lupa ) I u Rusů odpadá o něj zájem.
A teď k blogu. V poslední době , vlastně ono je to už pravidlem přes dva roky, mi vadí za
A, pomalost blogu
B, časté výpadky systému
C, možnost přihlásit se, či editovat článek, eroruje to
A tak se Tenisák rozhodl pro zálohu, to pro případ, kdyby livejournal kolaboval úplně. Vybral jsem si pro to službu, která jede na systému Danga. ( systém, který je vyvinutější než wordpres. Mnoho blogovacích systémů jede na wordpresu, který mi jednoduše nevyhovuje.



A teď podzimní fotka


◾ Tags:
jirka: (Default)
A je to tady, je to jasné. Nejsme lidi, jsme mimolidi, tedy tzv. mimoni. A to všichni. O co jde- - Americký ekolog Dr. Ellis Silver tvrdí, že lidé nejsou ze Země, a že jsme byli na tuto planetu vysazeni před desítkami tisíc let nepozemšťany. Ač tato planeta z větší části potřebám lidí vyhovuje, neslouží nejspíš zájmům tohoto druhu tak dobře, jako si představovali ti nepozemšťané, kteří nás sem vyhodili. Lidstvo je nevhodné a špatně vybavené pro pozemské prostředí: poškodí je i sluneční svit, má hroznou nechuť k přirozeně se vyskytujícím potravinám ( proto například problém s tlustým střevem ), směšně vysoké procento chronických chorob a mnohem více,‘ tvrdí na Yahoo. Dr. Ellis říká, že lidé možná trpí bolestmi zad, protože se vyvinuli ve světě s nižší gravitací. Žádný jiný domorodý druh na této planetě takový problém nemá, říká.Rovněž věří, že lidé nejsou konstruováni, aby byli natolik vystaveni slunci, jako je to na Zemi, jelikož se nemohou – na rozdíl od ještěrů – slunit klidně týden nebo dva a nemohou být slunci vystaveni každý den, aniž by měli problémy. Říká, že mnozí lidé cítí, že sem nepatří, a necítí se na Zemi doma. ‚Jedním z důvodů pro to … by mohlo být, že Země je vězeňskou planetou, jelikož jsme zjevně od přirozenosti násilným druhem, a budeme tu, dokud se nenaučíme se chovat,‘ řekl.
Myslím si jelikož náš mozek funguje na 4% a nemáme dostatek informací o ničem defakto, tak skoro nikdo nemá šanci na toto odpovědět s 100% jistotou. Což to, že náš mozek funguje jen na 4% procenta dost souvisí s mimozemšťany. To že člověk používá svůj mozek jen cca na 1 - 4% je důsledek ztráty dokonalosti. Člověk nepoužívá svůj mozek na víc než 4% z toho důvodu, že to prostě není potřeba. Do stavů vyššího využití se dostává ve stavech opilosti apod, vím o čem mluvím,  a sami víte co to s námi dělá. Mozek začne vnímat i jiné zbytečné informace a je z toho trošku zmatený. Budu se muset na to zeptat mimozemšťanů, kteří mi dnes nebo zítra v noci zase budou štrádovat po bytě.

Kdoví jestli ti, které jsem vyfotil o víkendu v metru na Florenci, nejsou náhodou ti, co nás mají hlídat. Dělat bezdomovce a špehovat lidstvo, nikoho to nenapadne kdo jsou. A co hajzlbabky a uklízečky v podnicích? A číšnice???
Ne, nejsem paranoidní, ne nejsem, nejsem, nejsem, nejsem,nejsem, nejsem,nejsem, nejsem.
A co na to Bible? Ne, říkám Vám to dlouho. Neumíme v ní číst, je v ní plno důkazů, plno... Něco málo najdete i zde.
◾ Tags:

May 2017

S M T W T F S
 12345 6
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Expand Cut Tags

No cut tags