jirka: (chata)
Ahoj můj Žbrbláčku. Dlouho jsem se neozval, což je ale, domnívám se, úplně jedno. Včera jsem šel k zubařce, tedy k již dříve avizované události. Sedím v čekárně a klepu se. Mám strach, nevím proč.


Slyším své jméno „ tak pojďte dál, doktorka se již na vás těší“ uvelebím se v křesle, čekám to nejhorší. Prohlíží hubu, vrtá. Nedusím se, nezvedá se mě žaludek. To je divné, protože u mě má zubařka napsáno, že mám dávivý reflex. Na to, že je prapodivný klid, se přišla kouknout i druhá doktorka z vedlejší ordinace. Jako psa mě plácaly po ramenou a říkaly, že jsem hodný. Pane Bože, ta potupa. Dělaly si ze mě legraci. Konečně byl konec, operace byla úspěšně dokonána. Utíkal jsem od zubařky jak vystřelená střela, zdrhal jsem, utíkal. A protože jsem dlouho nejedl, vzal jsem to přes jídelny a bufáče, v prvním jsem si dal držkovou, v druhé guláš se šesti, ve třetí hovězí na česneku se špenátem. Přežraný, přepapaný, ale Šťastný, že již můžu jíst, jsem se blížil domů. Cítím, jak se mě žaludek houpe, jo, jsem přežraný. A do toho se mě začíná chtít na velkou. Ale hrozně. Přímo před barákem zvracím, bohužel i kadím. Poblil jsem se a vydělal do kalhot. Poblitej, posranej a mírně vůní zavánějící, jsem stál před barákem a sledoval oči sousedů, jak mě sledují. Ach ta ostuda. Tak se zatím můj ŽBrblo měj, a Ahoj, tvůj socka Channing.