jirka: (Default)
Naše město je rozhlehlé, a většina míst je tedy po vlastních těžko dostupná. Nelze se tedy divit, že jsme odkázaní na městkou hromadnou dopravu, tedy MHD. To je v našem městě autobus, metro nebo tramvaj. Ti bohatší používají taxíky nebo vlastní auta. I já jsem dnes byl v jednom tom dopravním prostředku, ano, byl jsem v autobuse. Byl jsem v autobuse. Bylo zřekmné, že všichni co se potřebovali dostat na druhou stranu města, byli na tom stejném místě co já. Dav lepících se těl na sebe, dav potících se těl, sténajících těl. Na každé stanici byly dveře otevřené, ale stěží kdo je našel. Těla se na sebe těsnila více a více, ba co horší, na dalších stanicích přibývala další. Ty na okrajích přirážel dav na hrany a výčnělky autobusu, ti uprostřed zase zoufale lapali po dechu. Bylo to jako na tom obrázku hříšníku v pekle. I se zvukem, a hekáním. Do toho někdo vykřikl. Ano, byl to zoufalý výkřik, přesně tak silný a děsivý, jako v pekle. Měl jsem pocit, že bychměltěm lidem nějak pomoci. Vyvést je ven z autobusu, na vzduch. a hezky pěšky, zdravě. Ale stačil letmý pohled, abych si uvědomil, že nemám sebemenší naději proniknout ke dveřím a vyvést je z autobusu ven. Začínám šílet, šílet,šílet............