jirka: (Default)
V tomto období všichni vzpomínají na své mrtvé přátele, rodinné příslušníky. Každý se tím na svém blogu zabývá, nevím tedy, proč bych měl být výjimka. Právě sedím u počítače, a pojídám suché brambory. miluji suché brambory, a k tomu smetanu. V minulosti jsem dokonce se pokoušel smetanu ochutit rumem, no, po vystřízlivění jsem od této pošetilosti upustil. Suché brambory, jídlo kdysi chudých, dnes bohatých, měl můj děda hrozně moc rád. Vím to, protože kdysi, když jsem za hluboké totality byl dítě, a babička k řízku, maso tehdy směnila za domácí vajíčka, udělala rýži, remcal co je to za pošetilost k řízku rýži. Tehdy brambory nebylo možné sehnat, tato imperialistická zelenina z Ameriky nebyla žádoucí na českou kuchyni. Čínská rýže s kamínky však byla všude.
A jak Vám tak vzpomínám na mrtvé, zjišťuji, že v kleci naší morčetice je podivné ticho. Přibližuji se a, je mrtvá. Přímo na dušičky, lepší termín si nemohla najít.  ještě ráno v pět hodin mi budila, seřvala mi, že má hlad. Dělala to vždy, když jsem v půl páte nevstával, byla zvyklá, že v tom termínu dostává jídlo.
Odešlo do morčecího nebe. Jak asi vypadá morčecí nebe ? Určitě tam bude obklopena salátem, okurkou, mrkvičkou, jablíčkem, a další zeleninou, včetně melounu, kterou tak milovala. Doufám, že jí tam bude dobře. Určitě, bylo to hodné morče, i když hrozně zlobilo. Měj se tam nahoře hezky Lucinko. A shlížej na nás a sleduj naše kroky a hlídej nás. Sbohem kamarádo.