jirka: (Default)
Byl jsem na návštěvě u stařečků a byl tam i synovec. Matka projevila zájem zajet si do Kataháru, a k tomu je potřeba vědět, kdy jí jede vlak, nejlépe v pátek odpoledne. Dobře, tak jsem šel na nádraží a vzal k tomu synovce. V hale nádraží bylo strašně moc lidí, někteří se váleli na zemi ve svých zvratkách, jiní je obcházeli. Jeden pasažér, zrovna ten co ležel na zemi, se snažil vstát, pomáhaje si rukama o zeď. Vypadalo to, jako kdyby se k té zdi modlil. Jenomže svojí nešikovností, kopl do krabice s červeným vínem, a ta se položila. A nejen to, ono to víno, co bylo v té krabici, tak ono se vylilo a to přímo na zem. Když si toho všiml, tak padl rychle k zemi a začal lízat poslední zbytky, vylité na dlažbě. Nějaký muslim, který šel okolo řekl, že to není žádný muslim, protože se modlí na špatnou stranu. A jak to tak povídal, tak si přitom šteloval nějaký budík, co měl přidělaný k opasku. Ti muslimové jsou opravdu divní lidé, nechápu, proč nenosí obyčejné hodinky, vždyť ty musí být pohodlnější.
Zavítali jsme k tabuli s odjezdy. Poměrně dlouho jsem si jízdní řády prohlížel, a snažil se najít ten správný spoj. Konečně jsem ho našel. Ale byl v tom háček. Na to, abych vydedukoval, v kolik má vlak jet a z kterého nástupiště, bych samozřejmě potřeboval několik let studia na Vysoké škole, protože každý ten spoj byl označen matoucí změtí značek a výjimek, doporučení atd. Například vlak v 9.27 nejezdil v neděli ani sobotu, nebo v úterý a ve dnech pracovního volna, pokuď není v měsíci třicátého a není přestupný rok, leda, že v něm byl jídelní vůz, ve kterém se nepodávala teplá jídla. V takovém případě by pak jezdil ve středu, ovšem ne v srpnu, a v ostatatní pracovní dny, pokuď není naplánovaná údržba kolejiště mezi devátou a desátou hodinou. Samosebou, takováto spleť slouží k oblbnutí cestujícího, který pak neví, má li vlak zpoždění, nebo dnes nejede, v případě když jede, není li to ten z předešlého dne či měsíce. Tak jsem se vydal na informace. Po krátké chvilce, kdy se nikdo neobjevil v okénku, jsem zakašlal. Vzadu něco šustlo. Nikdo se ale neobjevoval. Začínám být nervózní. ,,Halo" špitnu slabým hláskem. Nic. ,,Haló" zvýším hlas. Nic. Tak jsem to zkusil ještě jednou a hlasitě. Povedlo se, někdo se koukl. Ale zase zmizel. To si ze mně dělá srandu či co? Bouchnu do skla. ,,Co jé, tam spíte nebo co?"
,,Co si přejete"
,,Informaci"
,,Aha"
,,Jo, aha"
,,Ale tady nejsou informace"
,,Prosím?"
,,Pane, tady jsou záchodky, vložíte minci a záchod se Vám otevře, automatika"
A jéjej, to je ostuda. Mezi tím volá matka, že má zařízen odvoz autem, ať se klidně vrátím. To vám vjel do mě takový vztek, že jsem vyběhl vzteky na perón a začal řvát a řvát, pískat, dupat, prostě se vztekat.
To byl ale den, co.