jirka: (Default)

Žijeme ve společnosti, ve které je moderní si vše vyřešit sám, být aktivní, výkonný, společenský, usměvavý. Smutky nejsou v módě, nanejvýš snad poznámka o stresu, přetažení či "depce". Přesto se stane, že člověk najednou neví, jak dál. Cítí se unavený, vyčerpaný, nevěří si, má strach. Nic ho nebaví, do ničeho se mu nechce, v ničem nenachází smysl. Je nevrlý, podrážděný, trpí a s ním trpí i jeho blízcí. Někdo se do takového stavu dostane bez zjevné příčiny, někdo po ztrátě zaměstnání, partnera, po neúspěchu v podnikání či ve škole. A někdo se cítí zle tak dlouho, že už si ani nepamatuje, že to někdy bylo jiné.

Připadá mi, že do tohodle světa nepatřím. Že bych měl být v jiném čase, ve středověku, jako muž s mečem v ruce, že bych měl být v jiném světě s kouzelnými schopnostmi. Že bych měl být ve svých světech a letět dál a dál.

Chci dlouho žít i když valného smyslu to nemá. To jsou mé šílené poznatky z dost už dlouhého života. Já bych chtěl nebýt. Ale přitom žít. Usnout a probudit se za sto let. Není pro koho žít. A to neříkám, že by někdo žil pro mě. Velká láska mě opustila už v šesti letech a já přestávám věřit, že se na mě usměje ještě někdy. Zůstávám celý život sám. Rána s prázdnou postelí vedle. Snídaně sám. Nikdo doma nečeká až přijdu a já na nikoho. S nikým koukat na telku i když na ní normálně nekoukám. Bída. A nejhorší je, že mám pocit, že už to takhle zůstane. Strašný. Už jsem asi na odpis. A tak se tu v tom pěkně rochním. Zatím se mějte. Jdu bloudit a nebavit se jinam. Umřít a přitom žít. To kdyby šlo. Ale buď jsem děsně zbabělý a nebo děsně statečný a tak si to tu vytrápím čvachtáním ve vaně až do zapomenutého konce.

Bude dělat někdo topinky k večeři? Že bych se pozval.