jirka: (Default)

Koukám na sebe do zrcadla. Koukám a zjišťuji, že jsem úplně nový člověk. Doslova. Jsem umytý, mám čisté oblečení, mám složenky na zaplacení v ruce, mám novou identitu, nové doklady, žádnou kariéru, žádnou dobrou budoucnost. Ale musím se pochlubit, že mám trochu peněz. Dost na to, abych si v době stávky MHD mohl najmout nějakého vytáhlého, silného, obstarožního nosiče, který mi i s nákupem donese z práce domů.

Shléžím na davy lidí rojící se na Koněvově ulici, přičemž ječí divné nadávky a odstrkují stranou opilce, feťáky i pouhé natvrdlé lidi. Lidi, pche. Cítím se nad tím vším takový nadřazený. Třebaže šílenství z blížící se stávky vzrůstá, vrchol má ještě před sebou, neboť město se neudržitelně řítí do záhuby. Již brzy bude úplně mrtvé. Vstup do každého autobusu, tramvaje či metra, hlídají ozbrojené strážkyně, aby odehnaly naštvané pracující, smutné děti které se nedostanou do školy, zvědavé turisty, náhodné čumily, podvodníky.

A k večeři si dám krůtí guláš, už se těším.