jirka: (Default)

Má reakce na Jimovu výzvu. Sedím ve vajíčku a přemýšlím. Takto padnout, já, který si vždy dbal na kráse těla, chodil do posilovny, o lidi jsem se nezajímal, nikdy. ano, párkrát jsem se popral, někoho zbil, ale to byla přeci zábava. vždyť jsem měl převahu. A teď sedím ve vajíčku a čekám, až se budu moci vylíhnout. Jak mi to učili, kokokokodák? nebo snad kokodák? No, ze začátku budu dělat pipíp.ÁÁch, jak je tu příjemně a teplo. Ještě dva dny a budu se moci podle harmonogramu vylíhnout. jenom aby nějakého blba nenapadlo vzít si mé vajíčko a uvařit si na tvrdo. He, uvařen za živa a ještě nenarozený, to by bylo do té knihy, jak ona se jmenuje? No, té knihy rekordů. Jak je vůbec možné, že v minulém životě jsem byl člověk, a nyní se narodím jako slepice určena na pekáč? No, mohl jsem skončit i jako pijavice, naštěstí skončím jako slepice, i když, otázka, co je lepší.

S bandou kamarádů jsme se o letních prázdninách nudili. A tak jsme si šli povyrazit na místní farmičku, šli jsme pobít jen tak pro legraci několik slepic. Byla to zábava, hrozně jsme se tomu smáli. Klacky jsme do nich mlátili, kopali, hrozně jsem se bavil. Několik těch slepic jsem osobně zabil, dvě zapálil. Byla to krása koukat na ty živé pochodně, na ty slípky, jak v posledních křečích trpí. Říkal jsem si, že slepice je dementní tvor. Ach, proč jsem to říkal? V okamžiku nejlepší srandy se objevili policajti, dostal jsem hrozný strach, a začal utíkat. I kamarádi utíkali, hlavně aby nás nikdo nepoznal, motalo se mi v hlavě. běžel jsem skrz les k silnici, nerozhlížel jsem se, hlavně abych byl v bezpečí. Mít problém na vysoké škole kvůli slepicím by byl vopruz, a k nasrání. Přebíhám silnici a beru to zkratkou přes železniční trať, jenomže se mi vymkla noha, a já padám přímo na koleje. Slyším houkání vlaku, ohlédnu a zkoprním. Lokomotiva, a vráží do, ne nééé, já nechci, ach ta bolest, řvu, řvu, hrozně řvu,, zastavte to, stůůůůůj voleéééé" Vlak přejíždí a zpomaluje. Stojím vedle na kolejišti a rozhlížím se. Paráda, nic se mi nestalo. Žiji, já žiji. Ale nějakého chudáka ten vlak přejel, aby to nebyl kamarád Robert. Pche, blbec. Chci se kouknout koho to přejeli. Přiblížím se, ale co to, já se vznáším, tak koho přejeli? V hlavě mám zmatek. Vznáším se, slyším hlasy,, již si náš, teď budeš trpět"

Bílo, všude bílo, bílo a strach. Snažím se alespoň něco zahlédnout, ale všechno, co jsem viděl, byla zběsilá prázdnota vířícího cyklonu, v kterém jsem se ocitl, a který se začal zužovat do nějakého trychtýře. Pokouším se zachytit okraje, ale prsty se nemají čeho chytit, popadá mě hrůza. Skutečná hrůza, strach který jsem nikdy v takové míře nepoznal. Uviděl jsem černou skvrnu, tmavší než trychtýř, jež se přede mnou rozprostřela jako závoj. Vlétl jsem do té tmy tmoucí. Na konci vidím jasné světlo, a když jsem se dostal blíž, ukázalo se, že je to bílá lebka, zvětšovala se, šklebila se na mě otevřenými ústy a prázdnými očními jamkami, pohybovala se přímo ke mně. Byl jsem k smrti vyděšen a začínal se mi zmocňovat vztek. Snažil jsem se zachytit čehokoliv, abych zabránil volnému pádu, ale nikde nic nebylo. Lebka mrkla a začala se obalovat masem. Postupně se začaly zjevovat obličeje lidí, kterým sem kdy ublížil. ano, té staré paní jsem se vždy smál a pokřikoval jsem na ní, tomu starému dědovi jsem dal jednou pěst, a ten kluk, to snad ne, to je ten, jak jsem ho na ulici přepadl. Chtěl jsem jenom peníze, on měl ale nůž a bránil se. Ve rvačce jsem ho bodl. nevěděl jsem, že umřel. A toho psa co se tam motá, toho jsem kopal a potom jsem ho oběsil na obojku. A co ty slepice, áách.

A sedím ve vajíčku a těším se, až se vylíhnu.