Jak Venca sešrotoval ředitelovo auto

[jirka]

,,Ty máš úplně vymleto" ušklíbl se můj spolupracovník Venca ,,Totál mentál, absolutní cvok" pokračoval. Bylo to přesně před tím, než pronesl tu větu ,,Jsi zralá do cvokhausu, jseš cvok až to bolí, mimoń, psychouš, a máš vyhučeno v řepě." To říkat neměl. Všichni víme, že kolegyně, které ta slova patřila, je tajná čarodějnice. A nejen to.Ona vede čarodějnické slety v Evropě. Jen se na našeho Venouška usmála, mrkla a nic neřekla. Možná by bylo lepší, kdyby řekla.

Venca si potřeboval zařídit něco, někde, tuším, že na úřadě pro psychicky labilní jedince. Ne, že by byl labilní či slabší povahy. To neéé, v žádném případě. Řekl bych, právě naopak. Venca je silná osobnost, řeže si v práci respekt, a to hlavně před ženskýma, na které působí ten jeho odér. (tajně si ho očichávám, a nemohu přijít na to, čím se stříká. Mám podezření, že je to jeho osobní výroba.) Tak tedy, abych pořád neodskakoval od jeho příhody, budu pokračovat.

Ředitel si koupil nové auto, a Venca si ho půjčil. Nejvyšší je na auto velmi hrdý, neb bylo v bazaru to nejdražší, tuším, že říkal, něco kolem třiceti pidlooček, co měli.

Krátká reklama pod názvem, šak oni se poznají. KLIK

Pokuď se někdo v reklamě poznal, je to oprvdu jen shoda

Tralalalá – střih na Úřad

Venca neuspěl se žádostí. Určitě by se nejraději natáhl na podlahu, a prospal následujících deset let, ale přes to se odpotácel ze schodů, protáhl se stupidním turniketem a vyšel automatickými dveřmi do podzemní garáže. Vtěsnal se do auta, které mu, jak sám říká, připadá prťavé, a nastartoval. Okamžitě se zapnul CD přehrávač, nicméně bezstarostný, optimistický Vivaldi na něj působil negativně a protože ředitel neměl Cdéčko jeho oblíbené písně ,,Pochod Otroků – Náš pán v chladné zemi leží- či – černý můž a bílá káva" radši přehrávač vypnul. Uvolnil ruční brzdu, a popojel před závoru u výjezdu. S ucházející trpělivostí, čekal, až se závora zvedne. Nezvedla se. Bůhvíproč bylo před opuštěním garáží třeba zadat kód. Venca, pochopitelně, žádný kód neznal. Zkusil vy´tukat pár číselných kombinací nazdařBůh, závora se však odmítla hnout. Ani nezabzučel motorek. Napadlo ho, že by mohl vystoupit a pokusit se její urážlivé, červenobílé pruhované rameno zlomit přes koleno, čímž by se mu náležitě ulevilo, ale rozmyslel si to, mohlo by mu to vynést nežádoucí publicitu, a on je koneckonců taková podniková celebrita. Zajel zpátky na svůj flek.

Musím s ním souhlasit. Co je to vlastně za blbost, bránit lidem v odjezdu z garáže  Úřadu? Přitom nikde žádná závora, která by bránila přijíždět, což by dejme tomu dávalo smysl. Venca se oklepal a popojel. Postavil se na vyznačení pro rodiče s malými dětmi – říkal si, že to snad bude lepší, než zaparkovat na místě pro invalidy. Uvědomoval si, že se z něho stal parkovací kriminálník, a pokud by ho odsoudili, patrně by patrně by si odseděl parkovací trest v parkovací káznici. Rudý vrazil do prosklených automatických dveří, které se před ním stačily jen tak tak otevřít. Došel k recepci, ovšem úřednice za pultem se právě věnovala něčemu tak fascinujícímu a životně důležitému v jakémsi seznamu na facebooku, že se po celých deset minut nemohla od toho odtrhnout ani na zlomek vteřiny. Nějak nepomohlo, že Venca odkašlával.

,,Promiňte prosím, mohla byste mi říci ten kód k té závoře v garážích? I kdyby od vánoc 72 bezcílně křižoval celý konvoj po parkovišti, i kdyby skupina nahých mužů tancovala třasáka, slečna se od facebooku ani nehla. Venca začal chytat nerva. Já ho znám. Vím, jak to vypadá. Už se chystal přeskočit pult, a tu blonďatou flundru na místě zaškrtit, když si všiml obří cedule, kterou bych nepřehlédl ani já, a z níž se každý, kdo se na ní obtěžoval podívat, mohl dozvědět, že kód pro dnešní den je číslo.

Tady se musím opětovně i já zastavit. Nechápu, proč bránit lidem v odjezdu z parkoviště zakódovanou závorou, a vystavbit přitom kód všem na oči?

S číslem běžel zpět do auta. Bohužel. Jeho vůz zablokovala jakási panička v tréňáku, která se jednou rukou zoufale snažila vyprostit uřvané dítě ze sedačky, v druhé držící několik tašek najednou a v podpaždí měla skládací kočárek. Venca údajně nasadil laskavý výraz, což je u něho opravdu maximum. ,,Promiňte prosím" žena se k němu otočila jako podrážděná Gertrůda, vyvalené oči plné nenávisti a jedu, a zaječela. ,,Cožééé??!!" Venca občas trpí vidinami. Vlasy té ženy se najednou rozvinuly v klubko syčících hadů. Podařilo se mu však zachovat klid.

Potřebuji se"

,,Kde máte dítě?! Kde máte do prdele dítě" Co mohl chudák říci? Venca má sice dvě děti, ovšem ne u sebe. Ani nevěděl, kde v tuto chvíli jsou. Jediné co věděl bylo, že jeho děti společně se svojí matkou, tedy Vencovou ženou, vysává v tuto chvíli poslední drobné z jeho účtu.

,,Jenom potřebuji vyjet, a vy po.."

Tohle místo je pro rodiče s dětma, vy sobče"

,,Já si jen potřeboval na pár vteřin skočit"

,,Tak si teď počkáte" křičela žena, a pokoušela se rozložit kočárek. Pak nasadila parchanta do kočárku, a odjela pryč. A to byla její chyba. Venca nasedl do auta a nastartoval. Rozjel se. Narazil do tréňáku tak zuřivě, že si hnul krkem. Zasaženému ozu začal houkat alarm. Venca se škodolibě ušklíbl a pohlédl do zpětného zrcátka. Rozhodl se, že náraz zopakuje. Couvnul a omylem srazil sloupek na chodníku, znovu dupl na plyn, a rána jako v Černobylu. Vylezl ven z auta, a obhlédl škody. Teréńák se nepohl, ba co hůř, nebyl škrábnutý, neutrpěl žádné škody. Naproti tomu, předek i zadek ředitelova auta byl totálné sešrotovaný. Takže, co teď, Bude se tu jen tak poflakovat, pokud se ta jedobaba nevrátí a nepochopí co se stalo? Ne. Vtěsnal se do auta, znovu narazil do sloupku, tentokrát záměrně. Musel do něho narazit dvakrát, než se sloupek poroučel. Vzal to přes chodník, prorazil závoru, a odjel domů. A co teď Byla pokuta, a zaplacení škody. Toto se stalo před půl rokem. Ředitel již má nové auto, a taky toustovač.

Závěrečná reklamaklik

článek je sice starý, ale oživil jsem ho a hodil do tématu týdne. Snad se tam hodí.