![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
Kdo mě nezná, musel by si myslet, že jsem bordelář. Cizí člověk při vstupu do mého bytu, by se zalekl. Oblečení a nejrůznější krámy rozházené po podlaze, těch pár kusů nábytku rozházené bez ladu a skladu. Jenže Vážení, opak je pravdou. Každý předmět má své pečlivě zvolené místo.
Vysvětlím. Trpím stihomamem a mám taký pocit, že někdo navštěvuje pravidelně můj byt. Proto si taky před odchodem dělám pár digitálních dotek, abych se ujistil, že je vše na svém místě, jak má být. Účel je jasný. Prohledat uklizený pokoj a nechat vše na místě, umí kdejaký blbý Bisák. Ale nechat vše na místě v bordelu, to neumí nikdo. Nezacházím do extrémů, jak mě radil náš skladník, který byl zavřený ve Valdicích, že mám dát třeba chipsy pod lino u vchodových dveří atd.
Po vyfocení jsem strčil foťák do kapsy, zamkl na dva a půl západu a vydal se po schodech dolů. Jako obyčejně jsem přehlédl plakát, který tu nechala naše paní domácí,,Prosíme, přesvědčte se, jestli je barák zavřený, protože si sem chodí pravidelně šlehnout závislí na heroinu". Kromě paní domácí, všichni víme, že se jedná o jejího syna, tak můžu zamykat jak chci, je to prd platné.
Tak jsem tedy vyrazil koupit ty boty. Přiznám se, že jsem musel, protože v tom bordelu, který doma mám, jsem je nenašel. Šel jsem tedy v ponožkách. Děravých na patě a u prstů. V Praze to bzučelo životem, mongoloidně, všude to mluvilo rusky nebo slovensky, občas jsem zaslechl moravštinu. Češtinu snad asi jenom dvakrát a to ještě byla má ozvěna, jak jsem zakřičel když mi kdosi stoupl na nohu.
V Praze absolutně každý telefonuje absolutně všem ostatním. Napadlo mě, že jediný zákon, který by lidé respektovali, by byl zákon o povinném telefonování. Přísahám, že jsem zahlédl i jednoho žebráka, jak telefonuje svému právníkovi kvůli místu na žebrání. Trylkujíce melodii jsem zaslechl i z kočárku, jak jsem později zjistil, jednalo se o napodobeninu. To jsem ale, tedy to zjištění, musel kouknout do kočárku a maminka toho dítěte, mně začala mlátit kabelkou hlava nehlava a křičet něco o pedofilním praseti, což nechápu proč.
Docela rychle jsem našel obchod s obuví. Horší bylo najít funkčního prodavače, protože prodavači buď telefonovali, nebo kouřili. Když jsem se nikoho nedočkal, vydal jsem se do dalšího krámu v naději, že tam nějaký prodavač bude. Jenomže jsem tam nedošel, protože totálně opilí kluk se válel v parku a chrápal, maje boty vedle sebe. A ejhle, oni pasují. Tak jsem si je vzal a nechal tomu nebožákovi od cesty jednu bagetu a dva tisíce, aby si koupil nové boty.
A mám krásné, nové a padnou jak ulitý.
Vysvětlím. Trpím stihomamem a mám taký pocit, že někdo navštěvuje pravidelně můj byt. Proto si taky před odchodem dělám pár digitálních dotek, abych se ujistil, že je vše na svém místě, jak má být. Účel je jasný. Prohledat uklizený pokoj a nechat vše na místě, umí kdejaký blbý Bisák. Ale nechat vše na místě v bordelu, to neumí nikdo. Nezacházím do extrémů, jak mě radil náš skladník, který byl zavřený ve Valdicích, že mám dát třeba chipsy pod lino u vchodových dveří atd.
Po vyfocení jsem strčil foťák do kapsy, zamkl na dva a půl západu a vydal se po schodech dolů. Jako obyčejně jsem přehlédl plakát, který tu nechala naše paní domácí,,Prosíme, přesvědčte se, jestli je barák zavřený, protože si sem chodí pravidelně šlehnout závislí na heroinu". Kromě paní domácí, všichni víme, že se jedná o jejího syna, tak můžu zamykat jak chci, je to prd platné.
Tak jsem tedy vyrazil koupit ty boty. Přiznám se, že jsem musel, protože v tom bordelu, který doma mám, jsem je nenašel. Šel jsem tedy v ponožkách. Děravých na patě a u prstů. V Praze to bzučelo životem, mongoloidně, všude to mluvilo rusky nebo slovensky, občas jsem zaslechl moravštinu. Češtinu snad asi jenom dvakrát a to ještě byla má ozvěna, jak jsem zakřičel když mi kdosi stoupl na nohu.
V Praze absolutně každý telefonuje absolutně všem ostatním. Napadlo mě, že jediný zákon, který by lidé respektovali, by byl zákon o povinném telefonování. Přísahám, že jsem zahlédl i jednoho žebráka, jak telefonuje svému právníkovi kvůli místu na žebrání. Trylkujíce melodii jsem zaslechl i z kočárku, jak jsem později zjistil, jednalo se o napodobeninu. To jsem ale, tedy to zjištění, musel kouknout do kočárku a maminka toho dítěte, mně začala mlátit kabelkou hlava nehlava a křičet něco o pedofilním praseti, což nechápu proč.
Docela rychle jsem našel obchod s obuví. Horší bylo najít funkčního prodavače, protože prodavači buď telefonovali, nebo kouřili. Když jsem se nikoho nedočkal, vydal jsem se do dalšího krámu v naději, že tam nějaký prodavač bude. Jenomže jsem tam nedošel, protože totálně opilí kluk se válel v parku a chrápal, maje boty vedle sebe. A ejhle, oni pasují. Tak jsem si je vzal a nechal tomu nebožákovi od cesty jednu bagetu a dva tisíce, aby si koupil nové boty.
A mám krásné, nové a padnou jak ulitý.