Veterina a pozemky na Smíchově

S hrůzou jsem zjistil, že jsem nebyl s kocourama na pravidelné roční prohlídce. Takové to jedno pigáro, odčervení a tak. Copak o to, s Maxíkem jsem to ještě zjistil s odřenýma ušima. Ale s Honzíkem jsem to nestihl, přišla pandemie, a veterinář bral pouze akutní případy. Dostali jsme se k tomu až nyní. A protože je již pozdě, bude muset jít Honzík na přeočkování. Ach jo. Ono totiž odchytit Honzu a zasadit ho do přepravky, to je velké umění. Dalo by se říci, nadlidský výkon. Já mám přepravku, do které se strká kocour bokem. Nešlo to. Takový střízlík a má velkou sílu. Musel jsem si tedy pujčit přepravku od sousedky, která má přepravku se vchodem ze shora. S obrovským vypětím a nasazením posledních sil, jsem ho do přepravky dostal a vyrazil na veterinu. Cestou jsme probudili plno lidí, kteří si dávali odpolední dvacítku. Mňoukal.A jak. Nakonec vše dobře dopadlo, domu jsem se vrátil zdráv, nic se mi nestalo. Na veterině to proběhlo pohodově. To bylo horší s Maxikem. Když jsem s nim byl před těma třema měsíci, tak jsme ho nemohli ani vyndat na veterině z přepravky. To jsem měl tu naší přepravku , s dvířky bokem. Sestřička držela přepravku a tahala jí k sobě, já tahal kocoura, vypadalo to, že se přetahujeme. Ty malé šelmičky mají fakt sílu. mno.

Po vrácení se z veteriny dělal brikule. Hajzlík muj. 

Před pandemií jsem byl na návštěvě u otce a udělal jsem si pár fotek. Kdysi tam bylo nádraží, v budoucnu budou velké prosklenné boudy. A teď... Já bych radši nějaký park.



 

Po letitých dohadech o pozemky, nakonec vyhráli ti, co tam chtějí stavět skleněné kanceláře.

Zatím se lidi mějte, dobrou.