Ach to mé dětství
Mé rodiště, to byla periférie Prahy, Smíchov. Dnes je tato čtvrť již prakticky centrem města, tehdy to byla příjemná špinavá čtvrť jak s vilkama, tak, a to hlavně se starou zástavbou. Špinavé hlavní ulice a postraní uličky, domy propojené dvory a dvorky, kde se žilo jako na vesnici. Grilovalo se, dělali se ohníčky i potlachy. Z tichých dvorků vylezete do řevem prolezlé hlavní ulice. Dva světy. Tichý a uřvaný, hned vedle sebe. Jako kdyby člověk prolejzal z jedné dimenze do druhé. Mé dětství, to bylo smíchovské nákladové nádraží, Paví vrch, smíchovské katakomby a řeka Vltava. Já to měl nejradši u řeky, v hávu Císařské louky. Kdysi jen pár remorkérů a v zimě naloděné pontóny. Jinak louky, stromy, kopečky. A dnes? Nóbl plachetnice jedna na druhé. Miloval jsem sezení na břehu a koukání do řeky, na parníky i pramičky. Měl jsem ten čas rád hlavně večer, když jsem si mohl lehnout na remorkér a nechat se kolébat řekou. Občas se stalo, že jsme si, pochopitelně bez dovolení, půjčilipramičku a vydali se vstříc dobrodružství. To jsme přepluli na ostrov Cinda, kde jsme si udělali ohníček a grilovali jablka nebo brambory. Byly to skvělé časy mého dětství na které rád vzpomínám. Mé dětství bylo pochopitelně i nádraží Smíchov, Hlavně nákladové. Co Vám mám vyprávět, předpokládám, že všichni tušíte, co kluci dovedou dělat. Lézt po vagonech i dovnitř, naskakovat na vlaky a nechat se vozit, popojíždět si s drezínou a podobně. Dálky jsem miloval a vůni pražců ještě více. Naskaovali jsme na nákladní vlaky a nechali se vozit na druhou stranu řeky, tedy na Vyšehrad a obráceně. Na nádraží bylo plno opuštěných objektů které se stávaly našimi bunkry, nebo lépe řečeno stanovištěmi. Tam jsme řádně plánovali budoucí akce kterých jsme se dopouštěli. Ne, diverzních, to opravdu ne. Jeden z objektů byl starý mlýn s věžičkou, kde jsme si udělali základnu. Holt jsme věděli ak se dovnitř dostat. Co tam jsme se vydováděli. Mé dětství byl i Paví vrch, skály, podzemní chodby, dnes bych tam už určitě neprolezl, ale tehdy levou zadní. V chodbách jsme i hráli na tajné služby, dokonce kamarád sehnal dva polní telefony, dráty, takže jsme si vytvořili dvě stanoviště. Nevím, ale ty chodby dohromady mohou mít tak tři kilometry. A dokonce nad sebou. To je ten pravý ráj pro kluky a holky. Ano, v naší partě byly i holky. Možná i statečnější než kluci. A hlavně důvtipnější. Hlavně při lovu potkanů. Kdepak, holky byly vždy pudovější, tedy dal se zde předpokládat lovecký um. Mé dětství byly i střechy. Miloval jsem chození a lezení po střechách, rozhlížení se po Smíchově. Střechy, to byly vlastně naše zkratky když jsme někam šli, nebo se rozhodli se honit. Věděli jsme moc dobře kam šlápnout, kam skočit, a kde to bylo až moc nebezpečné. Naše zkratky po střechách, to bylo něco jako zkratka Jiřího Grosmanna, když si krátil cestu na nádraží a z vikýře slyšel hity, které by i Got záviděl. Mé dětsví bylo i hřiště Plzeňka. Dnes již neexistuje, je zastavené komerční plochou, ach jo. A kolem toho všeho jsem včera šel, zavzpomínal, několik slz zatlačil a něco málo vyfotil.