![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
Entry tags:
Jirka a mé dětství 1
Kolem projel autobus a já se narovnal. Tedy stěží narovnal. V poslední době se mi stává, že se ohnu a už se nenarovnám. Musím najít vždy nějakou zeď nebo strom či sloup a vyšplhat, spíše vydrápat nahoru. Ani už nevím proč jsem se ohnul. Jen jsem při narovnání zaslechl smích. Otočil jsem se po směru. Byli to místní samtusáci. Přesně ti, co tu před obchodem celé dny sedí a popíjí své krabicové víno. To by mě zajímalo, kde na to berou peníze. O čem jsem chtěl psát?? Už ani nevím. Aha, vzpomněl jsem si na kamaráda Jirku z dětství.
Jsou lidi, které občas potkáte, chvíli s nimi žijete ať už pracovně či přátelsky, a oni pak zmizí. A Vy si toho ani pořádně nevšimnete, protože Vám nepřirostli k srdci. A pak jsou lidi, kteří vám k srdci přirostou, máte je rádi, je Vám s nimi vždy dobře, a oni jednoho dne taky zmizí. Navždy. Po letech vzpomínání jenom zatlačíte oko a řekněte si, kdepak asi jsou. I to je případ mého kamaráda Jirky. Střapatého ušatého kluka, který vždy vymýšlel nějaké lumpárny, ale přitom byl duše mírumilovná. Jeho matka pracovala ve školní jídelně jako myčka nádobí, otec jezdil s náklaďákem pro Československé Dráhy a zároveň to byl alkoholik. S politických důvodů nemohl prakticky pořádně dělat svou práci a možná proto se z něj stával, až se stal úplně, alkoholik. Rád rozdělával televize a rádia, říkaje, že je opravuje. Kolik toho opravdu opravil, snad nikdo ani neví. Ale moc toho určitě nebylo. A pak měl Jirka ještě dvě sestry. Starší Ivetu a mladší Boženu. Bydleli na Smíchově v Kotevní ulici, ve velkém bytě ve čtvrtém patře a to bez výtahu. V bytě byl vždy nepořádek, ale vládla zde vždy příjemná atmosféra. Jirku jsem poprvé viděl na začátku školního roku ve třetí třídě když k nám propadl z vyššího stupně. Byl tichý a k nikomu se nevnucoval. Jednoho dme přitáhl do třídy elektrický zvonek na baterie, do té doby většině ze třídy neznámá věc. A zvonilo to, z čeho jsme byli u vytrženi.
Nicméně Jirka byl pořád černou ovcí i ve třídě,cítil se sám a nebylo mu dobře. A když jsem to osudné úterý šel ze školy domů, viděl jsem, jak ho napadli kluci z vyšší třídy. Bál jsem se zasáhnout, samo sebou, ale přeci jenom jsem čekal až bude konec Jirkova utrpení. Když se kluci rozutekli, Jirka ležel na zemi a vedle něho ležel rozšlapaný zvonek. Běžel jsem mu na pomoc, tedy pomoci mu vstát. A hned jsem mu nabídl kamarádství. Naše dětství bylo převážně nákladové nádraží Smíchov , smíchovské katakomby a přístav remorkérů na Smíchově, tedy řeka Vltava. . A taky Prokopské údolí a Barrandovské ateliéry. Okolí lodé jsem to měl obzvlášť rád, vydržel jsem k večeru dlouho ležet na jednom z ních, či na louce vedle, a sledovat frmol, nebo spíše nefrmol kolem, koukat na hvězdy a snít prostě čichat klid řeky. Klidná řeka a parníky kolem. Kouzlo řeka a mlha, to mi vždy dostalo. A taky jsme vydrželi sledovat rybáře, jak se vzájemně vytahují s úlovkem, který jim nešel ukrást. Mno.
Dalo by se říci, že nádraží, Prokopský údolí, řeka Vltava a katakomby, to bylo mé dětství. Ale o tom všem až příště.
Rodná ulice, záloha na G+
Jsou lidi, které občas potkáte, chvíli s nimi žijete ať už pracovně či přátelsky, a oni pak zmizí. A Vy si toho ani pořádně nevšimnete, protože Vám nepřirostli k srdci. A pak jsou lidi, kteří vám k srdci přirostou, máte je rádi, je Vám s nimi vždy dobře, a oni jednoho dne taky zmizí. Navždy. Po letech vzpomínání jenom zatlačíte oko a řekněte si, kdepak asi jsou. I to je případ mého kamaráda Jirky. Střapatého ušatého kluka, který vždy vymýšlel nějaké lumpárny, ale přitom byl duše mírumilovná. Jeho matka pracovala ve školní jídelně jako myčka nádobí, otec jezdil s náklaďákem pro Československé Dráhy a zároveň to byl alkoholik. S politických důvodů nemohl prakticky pořádně dělat svou práci a možná proto se z něj stával, až se stal úplně, alkoholik. Rád rozdělával televize a rádia, říkaje, že je opravuje. Kolik toho opravdu opravil, snad nikdo ani neví. Ale moc toho určitě nebylo. A pak měl Jirka ještě dvě sestry. Starší Ivetu a mladší Boženu. Bydleli na Smíchově v Kotevní ulici, ve velkém bytě ve čtvrtém patře a to bez výtahu. V bytě byl vždy nepořádek, ale vládla zde vždy příjemná atmosféra. Jirku jsem poprvé viděl na začátku školního roku ve třetí třídě když k nám propadl z vyššího stupně. Byl tichý a k nikomu se nevnucoval. Jednoho dme přitáhl do třídy elektrický zvonek na baterie, do té doby většině ze třídy neznámá věc. A zvonilo to, z čeho jsme byli u vytrženi.
Nicméně Jirka byl pořád černou ovcí i ve třídě,cítil se sám a nebylo mu dobře. A když jsem to osudné úterý šel ze školy domů, viděl jsem, jak ho napadli kluci z vyšší třídy. Bál jsem se zasáhnout, samo sebou, ale přeci jenom jsem čekal až bude konec Jirkova utrpení. Když se kluci rozutekli, Jirka ležel na zemi a vedle něho ležel rozšlapaný zvonek. Běžel jsem mu na pomoc, tedy pomoci mu vstát. A hned jsem mu nabídl kamarádství. Naše dětství bylo převážně nákladové nádraží Smíchov , smíchovské katakomby a přístav remorkérů na Smíchově, tedy řeka Vltava. . A taky Prokopské údolí a Barrandovské ateliéry. Okolí lodé jsem to měl obzvlášť rád, vydržel jsem k večeru dlouho ležet na jednom z ních, či na louce vedle, a sledovat frmol, nebo spíše nefrmol kolem, koukat na hvězdy a snít prostě čichat klid řeky. Klidná řeka a parníky kolem. Kouzlo řeka a mlha, to mi vždy dostalo. A taky jsme vydrželi sledovat rybáře, jak se vzájemně vytahují s úlovkem, který jim nešel ukrást. Mno.
Dalo by se říci, že nádraží, Prokopský údolí, řeka Vltava a katakomby, to bylo mé dětství. Ale o tom všem až příště.
Rodná ulice, záloha na G+