![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
Jak jsem šel na kolonoskopii
Zatímco řidiče autobusu 176 kroutil volantem, zvedl se vítr a začal po zemi v naší ulici honit mrtvé listy, staré sáčky od svačin, otrhané noviny o háčkování a další předmĕty, tedy obvyklé odpadky, zanechané lidskou rasou. Letĕl i toaletní papír Pepa. Letĕl a říkal si, jak je to skvĕlé, že si poletuje ve vĕtru, krásnĕ svobodnĕ a jak je to ještě lepší, že nikomu nepoleze do řiti, nebo spíše, že ho tam nikdo nebude násilím cpát, aby se pak ujistil, že se do řiti nevějde, a zahodil ho do záchodové mísy, kde se objeví. A když si toto to ale´ták myslel, padl do louže, nasákl a umřel. Ano, on se do řiti nedostane, tedy alespoň ne do mé. Co se však do mé řiti dostalo,byla miniaturní kamera na konce jedné hadičky. ano, uhodli jste, šel jsem na kolonoskopii .
Te´d když už víte co je to kolonoskopie, předpokládám, že jste si odklikli odkaz, můžu Vám říci, co se stalo. Den před zákrokem sem nesmĕl jíst a musel jsem vypít postupnĕ bĕhem čtyř hodin 4litry roztoku, který jsem dostal. Narovinu říkám, jsem rád, že mám malý byt, nedokážu si představit, co by se stalo, kdybych z pokoje na záchod mĕl víc jak šest metrů. asi bych se. Vše začalo už po dvou litrech. Prakticky jsem se usídlil na záchod už v pĕt odpoledne, a byl na nĕm do půlnoci. V konci už jsem stříkal jenom žlutou vodu, no hrůza.
Druhý den ráno, vlastně dopoledne, jsem konečně přišel do Motola na vyšetření mých střev. Posadil jsem se v čekárnĕ a slyšel útrpný řev z ordinace, což mi zaručeně nedodávalo odvahu. Ba co víc, chtĕl jsem utéci. Srdce tlouklo, nervozita stoupala. Nakonec jsem byl vyzván.
,, Svléknout a do naha a vezmete si tyto kalhoty s dírou na zadku"
Poslušnĕ jsem uposlechl.
,,Tak prosím, pojďte si lehnout, táák, dostanete dvĕ injekce na uklidnĕní"
Protáhl jsem obličej, tep se zrychloval. Lezly na mně mrákoty, vidĕl jsem všude černo.
,,Lehnout na bok, ták, a te´d začnĕte tlačit, jako, když jste na velké"
Šup - a, ouvej a už jsem mĕl hadici v prde... vlastnĕ v řiti. Právĕ jsem mĕl odpanĕnou zadní část tĕla. jsem, jak mi hadice s kamerou leze střevem.
,,Lehnout na záda, otočte ho. A přifukovat vzduch, přifukovat, sestro, mačkat střeva..." ,,
Aáááááááááá" sténal jsem, bolelo to.
,,Já se tam musím dostat , sestro mačkat, druhá sestra přifukovat vzduch"
Při každém přifouknutí se mi ulevilo.
,,Tak takhle to nepůjde, musíme jinak, natočit, tak a mačkat střeva teď"
,,Aááááá"
,,přifukujte ho, přifukujte" a pak zamumlal tak, abych to neslyšel ,, bože, to je sraubotka"
,, Já vidím andĕla " křikl jsem
,, sestro, kolik dostal té injekce"
,,Dvĕ"
,,Bóže, to je materiál"
,,Je po všem pane Tenisák, můžete domů. Kapku jsme Vás přefoukli, ale to zvládnete, hlavnĕ prdĕt, hodnĕ moc"
To mi opravdu nemusel říkat. Domů jsem šel ohnutý jako starý Dĕdek, klepal jsem se, byl jsem natlakovaný a ne a ne prdĕt. Až to přišlo v autobuse. Krásný, dlouhý a hlasitý. Ulevilo se, bohužel se to nelíbilo nĕjakým cestujícím, tak jsem byl na další zastávce vysazen. A´t je to, jak je to, potvrzuje to, že kdo hodnĕ prdí, zdraví si tvrdí.
Te´d když už víte co je to kolonoskopie, předpokládám, že jste si odklikli odkaz, můžu Vám říci, co se stalo. Den před zákrokem sem nesmĕl jíst a musel jsem vypít postupnĕ bĕhem čtyř hodin 4litry roztoku, který jsem dostal. Narovinu říkám, jsem rád, že mám malý byt, nedokážu si představit, co by se stalo, kdybych z pokoje na záchod mĕl víc jak šest metrů. asi bych se. Vše začalo už po dvou litrech. Prakticky jsem se usídlil na záchod už v pĕt odpoledne, a byl na nĕm do půlnoci. V konci už jsem stříkal jenom žlutou vodu, no hrůza.
Druhý den ráno, vlastně dopoledne, jsem konečně přišel do Motola na vyšetření mých střev. Posadil jsem se v čekárnĕ a slyšel útrpný řev z ordinace, což mi zaručeně nedodávalo odvahu. Ba co víc, chtĕl jsem utéci. Srdce tlouklo, nervozita stoupala. Nakonec jsem byl vyzván.
,, Svléknout a do naha a vezmete si tyto kalhoty s dírou na zadku"
Poslušnĕ jsem uposlechl.
,,Tak prosím, pojďte si lehnout, táák, dostanete dvĕ injekce na uklidnĕní"
Protáhl jsem obličej, tep se zrychloval. Lezly na mně mrákoty, vidĕl jsem všude černo.
,,Lehnout na bok, ták, a te´d začnĕte tlačit, jako, když jste na velké"
Šup - a, ouvej a už jsem mĕl hadici v prde... vlastnĕ v řiti. Právĕ jsem mĕl odpanĕnou zadní část tĕla. jsem, jak mi hadice s kamerou leze střevem.
,,Lehnout na záda, otočte ho. A přifukovat vzduch, přifukovat, sestro, mačkat střeva..." ,,
Aáááááááááá" sténal jsem, bolelo to.
,,Já se tam musím dostat , sestro mačkat, druhá sestra přifukovat vzduch"
Při každém přifouknutí se mi ulevilo.
,,Tak takhle to nepůjde, musíme jinak, natočit, tak a mačkat střeva teď"
,,Aááááá"
,,přifukujte ho, přifukujte" a pak zamumlal tak, abych to neslyšel ,, bože, to je sraubotka"
,, Já vidím andĕla " křikl jsem
,, sestro, kolik dostal té injekce"
,,Dvĕ"
,,Bóže, to je materiál"
,,Je po všem pane Tenisák, můžete domů. Kapku jsme Vás přefoukli, ale to zvládnete, hlavnĕ prdĕt, hodnĕ moc"
To mi opravdu nemusel říkat. Domů jsem šel ohnutý jako starý Dĕdek, klepal jsem se, byl jsem natlakovaný a ne a ne prdĕt. Až to přišlo v autobuse. Krásný, dlouhý a hlasitý. Ulevilo se, bohužel se to nelíbilo nĕjakým cestujícím, tak jsem byl na další zastávce vysazen. A´t je to, jak je to, potvrzuje to, že kdo hodnĕ prdí, zdraví si tvrdí.