Jirkův Žbrbláček

A je to tady. Konec prázdnin, děti ase vrací domů do měst a jsou všude slyšet. Hřiště ožilo a ševelice do ticha Vyšehradských ulic dává najevo, že se vše vrací do starých kolejí. Poposedl jsem si v parku na lavičce a usrkl kafe. A je to tu, pomyslel jsem si. Po klidu. Ale alespoň to žije. Opřel jsem se, přivřel oči a zavzpomínal na své dětství. Jaké já byl vlastně dítě? No, hodné jsem nebyl, to je pravda. Měl jsem ducha dobrodružství, to jsem miloval. Kde bylo napsáno ,,Vstup Zakázan" naše klučičí generace četla ,,Vstup přikázín". Menší rozdíl od dnešních dětí. Ale nemyslím si, že všech. Stačí se kouknout na hřiště, na stromy ale i za zídky opuštěných staveních. Tak přeci jenom jsou některé děti ještě zdravé a čile dobrodružné.

Miloval jsem řeku, lesy, podzemní katakomby, skály, nádraží a vlaky, smíchovský mlýn a . A. Prostě dobrodružství. A jeden strom. Kaštan. Už neexuistuje, po revoluci ho kapitalistický komunisti pokáceli. Koukal jsem tehdy na tu popravu, padl tehdy symbol mého dětství. Sejdeme se u kaštanu se už nikdy neozve. No, popravdě, asi by se neozval už nikdy. 

Letní prázdniny, to byly i borůvky, meruňky, maliny či rybíz. A pochopitelně příroda, klučičí války a skotačení na kole, letní deště. Žádné starosti. No co více si přáti. 

Otevřel jsem oči a vletěl jsem do reality. Zítra do práce, ještě musím udělat tohle, tamto, onoto a k tomu bonoto. 

Safriš, já chci být zase dítě.