Jirkův Žbrbláček

Stalo se to asi před třiceti lety. Napadlo mi to dnes, když mi uletěl deštník ve větru, zrovna v té chvíli kdy začal hrozný slejvák. Ano, zmokl jsem. V každém případě, deštník šel do věčných lovišť, já byl mokrý, a to jsem nejedl lentilky prosím.***

Jak říkám, stalo se to před mnoha a mnoha třiceti lety na chatě. Kdo jí nezná, tedy tu chatu, ať klikne do galerie. No a k chatě je přidružená veranda. To jsem věděl.

Buch buch, kdo to může být v takovém nečase. Běželi jsme se sestrou otevřít, a tam, jářku, babička. A , že prý právě přijela autobusem. To znamenalo, že musela jít tři kilometry pěšky lesem, polem, skálou a bolem. V dešti. A byla suchá, úplně suchá, ani pírko na ní mokré. "Jak to babičko? Jak je to možné??"

"Inu děti, umím chodit mezi kapkami deště" řekla babička.

My děti, co tam byly, jsme vyběhly ven do deště, a snažíc sebe více chodit mezi kapkami deště, jseme byly mokrý jak kapesník ve sprše. A víte Vy vůbec, jaké to bylo tajemství babičky? Ne?? A chcete to vědět, proč byla suchá?

No přeci...........přeci, napínám Vás? Ano? Tak to byste měli vědět, že mám rád koprovku. Ano, skvělou koprovku, skvělou svíčkovou, pochopitelně ptáčky a smažený květák. A taky mám rád smaženici a, a a a, no dobře. Když babička přišla na chatu, odložila si deštník na verandě aby vykapal. No a my děti, co spolu chodily, jsme si ho, tedy já si ho nevšiml, a tak jsem se chtěl naučit chodit mezi kapkami deště. Pršťouch?