Ach to mé dětství

 Mé rodiště, to byla periférie Prahy, Smíchov. Dnes je tato čtvrť již prakticky centrem města, tehdy to byla příjemná špinavá čtvrť jak s vilkama, tak, a to hlavně se starou zástavbou. Špinavé hlavní ulice a postraní uličky, domy propojené dvory a dvorky, kde se žilo jako na vesnici. Grilovalo se, dělali se ohníčky i potlachy. Z tichých dvorků vylezete do řevem prolezlé hlavní ulice. Dva světy. Tichý a uřvaný, hned vedle sebe. Jako kdyby člověk prolejzal z jedné dimenze do druhé. Mé dětství, to bylo smíchovské nákladové nádraží, Paví vrch, smíchovské katakomby a řeka Vltava. Já to měl nejradši u řeky, v hávu Císařské louky. Kdysi jen pár remorkérů a v zimě naloděné pontóny. Jinak louky, stromy, kopečky. A dnes? Nóbl plachetnice jedna na druhé. Miloval jsem sezení na břehu a koukání do řeky, na parníky i pramičky. Měl jsem ten čas rád hlavně večer, když jsem si mohl lehnout na remorkér a nechat se kolébat řekou. Občas se stalo, že jsme si, pochopitelně bez dovolení, půjčilipramičku a vydali se vstříc dobrodružství. To jsme přepluli na ostrov Cinda, kde jsme si udělali ohníček a grilovali jablka nebo brambory. Byly to skvělé časy mého dětství na které rád vzpomínám. Mé dětství bylo pochopitelně i nádraží Smíchov, Hlavně nákladové. Co Vám mám vyprávět, předpokládám, že všichni tušíte, co kluci dovedou dělat. Lézt po vagonech i dovnitř, naskakovat na vlaky a nechat se vozit, popojíždět si s drezínou a podobně. Dálky jsem miloval a vůni pražců ještě více. Naskaovali jsme na nákladní vlaky a nechali se vozit na druhou stranu řeky, tedy na Vyšehrad a obráceně. Na nádraží bylo plno opuštěných objektů které se stávaly našimi bunkry, nebo lépe řečeno stanovištěmi. Tam jsme řádně plánovali budoucí akce kterých jsme se dopouštěli. Ne, diverzních, to opravdu ne. Jeden z objektů byl starý mlýn s věžičkou, kde jsme si udělali základnu. Holt jsme věděli ak se dovnitř dostat. Co tam jsme se vydováděli. Mé dětství byl i Paví vrch, skály, podzemní chodby, dnes bych tam už určitě neprolezl, ale tehdy levou zadní. V chodbách jsme i hráli na tajné služby, dokonce kamarád sehnal dva polní telefony, dráty, takže jsme si vytvořili dvě stanoviště. Nevím, ale ty chodby dohromady mohou mít tak tři kilometry. A dokonce nad sebou. To je ten pravý ráj pro kluky a holky. Ano, v naší partě byly i holky. Možná i statečnější než kluci. A hlavně důvtipnější. Hlavně při lovu potkanů. Kdepak, holky byly vždy pudovější, tedy dal se zde předpokládat lovecký um. Mé dětství byly i střechy. Miloval jsem chození a lezení po střechách, rozhlížení se po Smíchově. Střechy, to byly vlastně naše zkratky když jsme někam šli, nebo se rozhodli se honit. Věděli jsme moc dobře kam šlápnout, kam skočit, a kde to bylo až moc nebezpečné. Naše zkratky po střechách, to bylo něco jako zkratka Jiřího Grosmanna, když si krátil cestu na nádraží a z vikýře slyšel hity, které by i Got záviděl. Mé dětsví bylo i hřiště Plzeňka. Dnes již neexistuje, je zastavené komerční plochou, ach jo. A kolem toho všeho jsem včera šel, zavzpomínal, několik slz zatlačil a něco málo vyfotil.

 

Jak jsem dostal pokutu

 Chtělo by to trochu ohledu, říkám si. Víte, my poloslepci, tedy brejlouni, máme takový problém. Když z velkého mrazu vejdete do tepla, zamží se Vám brýle. I to se stalo včera. V ruce maje těžkou tašku, dostal jsem se v metru do davu lidí přesně ve chvíli, kdy se mi zamžily býle. Začal jsem do lidí poslepu strkat a křičíc ,,halo, já chci jít jinam, ne tam kam mi tlačíte!" jsem se ocitl úplně na jiném nástupišti, jiného metra, tedy písmene. Ještě k tomu jsem v turniketu ztratil tašku, takže jsem přišel o zlaté cihličky co jsem v ní pašoval. Konečně se mi podařilo očistit skla u brýlí. A nemyslete si, i když Vám výrobce garantuje skla nezamlžovací, vždy se Vám zamží. Začaljsem zuřivě hledat svojí tašku. Po rozkoukání jsem byl v šoku. Tašek s logem obchodního řetězce kterou jsem měl i já, bylo na nástupišti tisíce. Co teď? Mám lidem vytrhávat tašky a koukat se co v nich mají? Co kdyby tam měl někdo nějaké komprotující materiály na někoho někde tam?? Tuto myšlenku jsem zavrhl. Vyšel jsem na ulici a z plných plic nasál svobodu. Výfukové plyny v Praze nikdy nechutnaly tak sladce jako nyní, když jsem se stal chudým človíčkem. Začalo se mi hrozně, ale hrozně moc chtít na velkou, což byl další průšvih, neb jsem neměl u sebe ani floka na společné WC.A co hůř, venku mrzne až - však to znáte - . V tom mrazu se mi opravdu nechtělo svou růžovou řiť vytáhnout na světlo jednoho nejménovaného parku v kterém jsem se ocitl. Ale musel jsem. Zalezl jsem si tedy do křoví, polosvlékl kalhoty a zatlačil. ano, bylo to napůl venku. Ale opravdu jenom na půlce. To hnědé tuhé napůl teplé a napůl zmrzlé mi prostě jen tak viselo z řitního otvoru a ne a ne spadnout. Zavrtěl jsem tedy trochu zadkem a nic. Bylo to jako zapíchlé kopí. Myslíte si,že by mi nic horšího ten den nemohlo potkat? No potkalo. Kde se vzali nevím, ale přede mnou stáli dva měšťáci, tedy lépe řečeno měšťák a měšťačka, tedy strážníci. Já vykulené oči a vrtící zadkem, oni vysmátí, hlavně ta policistka, která úplnou náhodou měla v ruce mobil namířený na vyděšeného Tenisáčka, a urputně v něm něco četla. A nebo taky mohla fotit, to nevím. A kolik, že ta legrace bude stát? Ani se neptejte, neb kdo se ptá, nemusí se nutně dozvědět všechno ani nic. Mimochodem, neví někdo, jak na mrazem spálenou prdelku? Ani sednout si pořádně nemohu, a to by někteří chtěli, abych si šel sednout na Pankrác, že se mi tam prý bude lépe spát.