Jirkův Žbrbláček

Slunce  vyšlo a vesele lechtalo paprsky. Zazpíval pták. Vlahý větřík províval stromy, pozdvihoval hlavičky květin a roznášel jejich vůni po lese. Nějaký hmyz pro bzučel kolem na cestě co hmyz obvykle dělává v pozdní odpoledne. Mezi stromy se melodicky nesl zvuk hlasů, následován po chvíli dvěma dívkami. Překvapeně se zarazily, když uviděly Tenisáka jak leží na zemi a podle všeho byl v posledním tažení. Nebyl. Ve skutečnosti jsem sice byl na zemi, ale drbal jsem si záda o kus pařezu. Víte, nerad dělám šok, komukoliv. A tak jsem chtěl dokázat, že nejsem v posledním tažení, ba co víc, nejsem ani úchyl, tak jsem roztáhl ruce a chtěl něco vykřiknout. No vykřiknout, vlastně říci. Jenomže zvuk, který vyšel z hlasivek, byl, no řekněme, poněkud příšerný. Já sám jsem se ho lekl. A lekl jsem se ještě více, když jsem zjistil, že mám rozepnutý poklopec. Trapas, visel ve vzduchu a byl sám sobě naprosto neviditelný. Nastal však ten problém, že já si ho všiml, děvčata taky, z čehož vyplývá, že zase tak neviditelný nebyl. Vážnost chvíle však narušil náhlý kravál. Byl to křik, ba co, byl to hysterický křik, křik těch dvou děvčat. Život přináší spousty problémů, ale my se s tím musíme vyrovnat. Mezi velké problémy světa, patří jisto jistě i rozepnuté kalhoty na těle muže.