jirka: (špunt)
Je noc. Noc z pondělí na úterý,A Vy kdo sledujete alespoň občas tento blog víte, že to je čas, kdy mi bytem prochází mimozemšťané. Vždy přijdou, vezmou si smradlavé ponožky, a zase odejdou. Dodnes nevím, co s těma ponožkami dělají. Jedno vím jistě. Čisté oni nechtějí. Kdysi dávno jsem jim připravil čisté, úplně nové, a nechtěli je. Tehdy jsem mimozemšťana dosti znejistil. Začal pobíhat zděšeně po místnosti, něco mrmlal a pak zmizel. Nevím, asi se jim tam ve vesmíru líbí můj smrad, což potěší. A koho by to nepotěšilo. A proč si vybrali můj byt? To nevím, i když jsem to pochopitelně zjišťoval u členů klubu ponožek. Ti akorát zjistili pomocí speciálních přístrojů které neumím pojmenovat, že mi bytem prochází energetický proud, tedy informační kanál z kosmu. A jako na potvoru prochází mým bytem, těsně vedle postele. Podle klubu ponožek je ale i stejně možné, že se jedná o kanál pro duše mrtvých. Díky, to jsem nechtěl vědět.
Tak tedy čekám na mimozemšťana - a - ono nic. Nudím se. popíjím kafe a čtu si v lexikonu ponožek. Najednou jsem dostal strach. Dost velký strach. Ani nevím, čeho se mám bát, prostě to přišlo náhle. A ocitl jsem se v čase o třicet let méně. Byl jsem kluk. Stál jsem v nějaké chodbě a celý jsem se třásl. Chvíli jsem přemýšlel proč se třesu, až pak mi to došlo. Na zemi ležela holka, stejně stará jako já ( baj oko 12 let ) Byla mrtvá a neměla oči. Nepoznal jsem jí, ale věděl jsem, že jí znám. Vyvolalo to ve mně zuřivý vztek který jsem do té doby nepoznal, a poprvé v životě jsem se mu podal. Šel jsem chodbou dál, pořád dál, až jsem se ocitl v malém výklenku, na jehož konci byla úzká mezera, která nikam nevedla. Bokem jsem se do mezery zasunul, namáhavě jsem supěl a snažil se protlačit dovnitř. Dnes už jsem velký, tak bych se tam nedosal, ale tehdy. Natáhl jsem ruku, zachytil se otvoru a s vynaložením velkého úsilí jsem se protáhl. Uvnitř byla tma, takže jsem nic neviděl, ovšem místnůstka byla tak malá, že jsem se v ní začal orientovat po hmatu. Přikrčil jsem se do dřepu, povolil nejdřív jednu uvolněnou cihlu, pak druhou a nakonec odsunul dvě půlky ležící nahoře. Zaposlouchal jsem se. Něco slyším, takové šustění.
Probudím se a ponožky nikde. Je to jasné, mimozemšťané tu byli, mají ponožky a já jsem neměl čas si s nimi pokecat. A přitom mám tolik otázek. Ale jak vidím, informační kanál je otevřený. Čekám co bude, hypnotizuji kanál čekám, čekám až usnu. Tak to nevím, to zase budu týden čekat. Mno uvidíme............

Sníh v Praze? Kuriozita

Sníh v Praze - kuriozita