Jirkův Žbrbláček

Skoro minutu nečině stojím za auty a koukám na vchodové dveře našeho domu. Promýšlel jsem své další kroky, jak se dostat domů. Ty kroky k mému domovu musí být bezpečné, protože to poslední, čím se chci v této chvíli zabývat, je splašený a vyplašený potkan, větší než almara plná inteligentní muziky, který seděl na prahu dveří, a vítězoslavně se díval, tu vpravo, tu vlevo. Z jeho postoje vyzařovala troufalost a vznešenost, jeho velké pařáty se pevně držely kraje kamenného schodu. Občas se oklepal, rozhlédl se po ulici, a přejel nohou po kameni, jakoby podupával. Koukal jsem na něj, a on koukal na mne. A mrkal, ano, ten provokatér párkrát mrkl, jakoby hodil oko. Pouliční světlo z lamp se třpytí v jeho obrovském, řekl bych skoro skleněném, oku. Tak domů se asi jen tak nedostanu, ale já ho obelstím, já si ho obejdu, to bude koukat, to bude překvapen. Pak si ale říkám, a mám vůbec jít domů? Doma to znám, mám už domova plné zuby, mám dost té věčně přeplněné ledničky, vody, počítače, postele ale i peřin. Ale ne, ne, já nad tím potkanem vyhraji. Podíval jsem se na potkana. Na co vlastně on čeká? Na malého psa? Krysu? Pomalu se rozejdu, pokukuji po potkanovi přes střechy aut, ale on se ani nehne. Totiž, neopustil svou pozici, stále se rozhlíží a podupává nohou. Pomalu ho obíhám kolem aut, až nás dělí pouze jedna škodovka. Co dál? Mohl bych se jednoduše narovnat a dát o sobě vědět. Potkan by to však mohl vzít jako schválení útoku na mou osobu. A to bych nechtěl. Ještě je tu jedna možnost, že by se chtěl kamarádit. A možná, že na nikoho nečeká, možná, že jenom odpočívá na našem prahu. Ať je to jakkoliv, nastává chvíle, kdy to musím prolomit, musím se přeci dostat domů. Vynořím se z poza škodovky, a prostě uvidím, něco se stane. Teď to půjde, kouká jinam. Vyrážím, vystupuji z jízdní dráhy na chodník který je kluzký po nedávném dešti. Když zvedám druhou nohu, zachytím o nárazník škodovky, zapotácel jsem se, uklouzl, a potom udělal věc, kterou člověk schovávající se před útočným potkanem jehož rozpoložení nezná, neudělá, tedy vrhl se na něj střemhlav a s rozpaženýma rukama. Obličejem padnu přímo na potkana, ovšem, ten se ani nehne. Po pádu ho nerad olíznu a očichám. Vždy´t je to plyšák, kdo si tu dělal ze Samotáře legraci? Jsem te´d špinavej od bahna, a vzteklý. Odcházím pomalu do vany.

Jen má myšlenka, která se mi nestačila zachytit, tak ta zpívá líbeznou píseň.