Jirkův Žbrbláček

Donedávna jsem si žil relativně normální život, v relativně normální rodině. Rodině, no ale jo, dá se říci rodině, i když žiji sám. každý den jsem se věnoval pokusu, při niž jsem naslouchal určité nahrávce ve velice izolovaném prostředí. Byl to jednoduchý pokus jak zaměřit pozornost na jediný signál, zdroj podmětů v podmínkách, kdy jsou podměty ostatním smyslovým orgánům sníženy na minimum. Stupeň vnímání a zapamatování, měl indikovat úspěch této techniky. Poslouchal jsem nahrávku izolován od jiných zrakových či sluchových vjemů. Opakoval jsem to dosti často. Až nedávno se stalo to, co se stalo. Jednoho dopoledne mě zachvátila silná křeč, která silnou silou stahovala celou oblast mého solárního plexu, oblast pod hrudním košem, táhnoucí se přes celou bránici. Pruh bolesti. Napřed jsem si myslel, že jsem snědl něco špatného, že jsem se něčím přiotrávil. Snažil jsem se vyvolat zvracení, ale žaludek byl prázdný. Nemohl jsem pořádně dýchat, ale můj srdeční tep se zdál v naprostém pořádku. nepotil jsem se a neměl jsem žádné příznaky, jen to tuhnutí svalstva, a bolestivý pás plný křeče. Zničeho nic jsem se uklidnil. Bylo ticho a klid, položil jsem se na pohovku, tedy na válendu na krátký odpočinek. Právě jsem se otočil na břicho, když v tu se mi zdálo, že se v pokoji objevil paprsek světla přicházející ze stropu. Jako by mě zavalilo teplé a příjemné světlo. Napřed jsem si myslel, že to bylo sluneční světlo, to ale nemohlo být možné, protože venku pršelo. Světlo zesílilo, a mé tělo začalo vibrovat a divoce se třást, byl jsem neschopen pohybu, tělo jako by bylo ve svěráku. nemohl jsem hnout nohou, rukou, mrknout, celé tělo byo neskutečně tuhé. Nemohl jsem dýchat, začal jsem se dusit. Byl jsem v šoku, a byl jsem vyděšen, co se to vlastně děje. Vibrace a třes přestaly. Najednou bylo lépe. Měl jsem však pocit, že někdo je se mnou v pokoji. Vstal jsem, a prošel jsem se. pokud vím, neztratil jsem vědomí ani na chvíli, šel jsem se podívat na hodiny. Od doby co jsem si šel lehnout, ubylo několik málo vteřin. Ani ne patnáct sekund. Vstal jsem, a šel se projít ven. Přemýšlel jsem o tom, co se mi talo, napadla mě epilepsie. Ale co vím, epileptici si průběh nepamatují, a navíc, epilepsije je dědičná.
Proč o tom píši. Od té doby se mi to stalo zase dvakrát, tentokráte však v noci. K vědě lékařské jít nechci, ale myslet na to musím čím dále více.