Jirkův Žbrbláček

Zatímco řidič autobusu 176 kroutil volantem, zvedl se vítr a začal po zemi v naší ulici honit mrtvé listí, staré sáčky od svačin, otrhané noviny o háčkování a další předměty, tedy obvyklé odpadky, zanechané lidskou rasou. Letěl i toaletní papír Pepa. Letěl a říkal si, jak je to skvělé, že si poletuje ve větru, krásně svobodně a jak je to ještě lepší, že nikomu nepoleze do řiti, nebo spíše, že ho tam nikdo nebude násilím cpát, aby se pak ujistil, že se do řiti nevejde, a zahodil ho do záchodové mísy, kde se rozpustí. A zatímco si toto to ale´ták myslel, padl do louže, nasákl a umřel. Ano, on se do řiti nedostane, tedy alespoň ne do mé. Co se však do mé řiti dostalo,byla miniaturní kamera na koncei jedné hadičky. ano, uhodli jste, šel jsem na kolonoskopii.
Te´d když už víte co je to kolonoskopie, předpokládám, že jste si odklikli odkaz, můžu Vám říci, co se vlastně stalo. Den před zákrokem sem nesměl jíst a musel jsem vypít postupně během čtyř hodin 4litry roztoku, který jsem dostal. Narovinu říkám, jsem rád, že mám malý byt, nedokážu si představit, co by se stalo, kdybych z pokoje na záchod měl víc jak šest metrů. asi bych se. Vše začalo už po dvou litrech. Prakticky jsem se usídlil na záchodě už v pět odpoledne, a byl na něm do půlnoci. V konci už jsem stříkal jenom žlutou vodu, no hrůza.
Druhý den ráno, vlastně dopoledne, jsem konečně přišel do Motola na vyšetření mých střev. Posadil jsem se v čekárně a slyšel útrpní řev z ordinace, což mi zaručeně nedodávalo odvahu. Ba co víc, chtěl jsem utéci. Srdce tlouklo, nervozita stoupala. Nakonec jsem byl vyzván.
,, Svléknout a do naha a vezmete si tyto kalhoty s dírou na zadku"
Poslušně jsem uposlechl.
,,Tak prosím, pojďte si lehnout, táák, dostanete dvě injekce na uklidnění"
Protáhl jsem obličej, tep se zrychloval. Lezly na mne mrákoty, viděl jsem všude černo.
,,Lehnout na bok, ták, a te´d začněte tlačit, jako, když jste na velké"
Šup - a, ouvej a už jsem měl hadici v prde... vlastně v řiti. Právě jsem měl odpaněnou zadní část těla. Cítil jsem, jak mi hadice s kamerou leze střevem.
,,Lehnout na záda, otočte ho. A přifukovat vzduch, přifukovat, sestro, mačkat střeva..."
,,Aáááááááááá" sténal jsem, bolelo to.
,,Já se tam musím dostat, sestro mačkat, druhá sestra přifukovat vzduch"
Při každém přifouknutí se mi ulevilo.
,,Tak takhle to nepůjde, musíme jinak, natočit, ták a mačkat střeva teď"
,,Aááááá"
,,přifukujte ho, přifukujte" a pak zamumlal tak, abych to neslyšel ,, bože, to je sraubotka"
,, Já vidím anděla" křikl jsem
,, sestro, kolik dostal té injekce"
,,Dvě"
,,Bóže, to je materiál"
,,Je po všem pane Tenisák, můžete domů. Kapku jsme Vás přefoukli, ale to zvládnete, hlavně prdět, hodně moc"
To mi opravdu nemusel říkat. Domů jsem šel ohnutý jako starý Dědek, klepal jsem se, byl jsem natlakovaný a ne a ne prdět. Až to přišlo v autobuse. Krásný, dlouhý a hlasitý. Ulevilo se, bohužel se to nelíbilo nějakým cestujícím, tak jsem byl na další zastávce vysazen. A´t je to, jak je to, potvrzuji tímto, že kdo hodně prdí, zdraví si tvrdí.