Jirkův Žbrbláček

Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připadá neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku. Cítil jsem to od okamžiku, kdy jsem se probudil. a přesto jsem zapochyboval, když jsem se dočista probral, a začal uvažovat střízlivě. Všechno nasvědčovalo tomu, že jsem na omylu já, a ne ostatní, protože jsem nechápal, jak je to možné. Na kostele odbily hodiny osmou, alespoň se mi to zdálo, že tolik úderů slyším. Napjatě jsem poslouchal dále. Budík pípl a já koukl. Ano, je osm hodin. A venku je takové ticho. Že bych promeškal konec světa? Ano?


Dnešní ráno mi zneklidňovalo, protože nebylo slyšet skoro nic. Bylo tiché, záhadně tiché. nebylo slyšet žádné kodrcání kol, autobusy, řev dětí, a vlastně ani jediný zvuk projíždějícího auta. Žádné skřípání brzd, netrpělivé troubení klaksonů, Čím déle jsem naslouchal, tím mi to připadalo podivnější. Za asi deset minut napjaté pozornosti, jsem slyšel šouravé a váhavé kroky za dveřmi, asi sousedka na výzvědech, vzdálený výkřik, a jedno štěknutí psa.
Začal se mi do mysli vkrádat ošklivý, nesmyslný strach. Byl to ten pocit, jaký jsem zakoušel jako malé dítě, když jsem byl sám v dětském pokiojíku, a ve všech stínech jsem viděl strašidla. Zalezl jsem rychle pod přikrývku. V tmavých koutech bytu se ukrývají děsivé příšery. Když jsem se konečně vzchopil, zjistil jsem, že mám hlad.
,,Haló, já chci snídani"
Ticho. Nikdo mi jí nepřinesl. proč asi? Nebude to tím, že bydlím sám? asi, asi jo. Jó, tak to bylo ráno, uf.