Jirkův Žbrbláček

Mám převratnou myšlenku ve svém mozku. Představte si svět, ve kterém vstanete jako mrtvola z vlastního hrobu, strhnete rubáš a začnete žít pozpátku. Mládnete a mládnete, dokud nejste vztažen do matčina lůna, pak devět měsíců odpočíváte a stále se zmenšujete až do dne, kdy se rozdělíte na dvě části, poté se jedna vstřebá do matčina vaječníku, a druhou vcucne do sebe otcův penis. Možná si řeknete, že je to bizardní představa, tedy má myšlenka, ale podle Newtonových zákonů, to není nemožné.

Má to však něco společného se skutečným světem? Neznám nikoho, kdo žije pozpátku, a Vy asi taky ne. Mimoto, směr času, jak jistě víte, způsobuje obrovské rozdíly ve výsledku jakéhokoli procesu. Zkuste dát dohromady rozbité vejce nebo dostat z kafe mléko, který jste tam právě nalili. Nejde, že. Spadne li talíř na podlahu, rozbije se, ale dříve byste se dočkali toho, že zamrzne peklo, než toho, že se střepy znovu spojí, stvoří talíř a vyskočí na stůl. To je prostě v rozporu s newtonovskou fyzikou. A já říkám, že to tak možná není. Problém je v tom, že newtonovy zákony fungují. A fungují báječně. Využíváme je úplně skoro ve všem, ve výrobě i v životě. Ignorujeme je na vlastní nebezpečí. Takže narazíme li na něco takového, jako je rozkřapnuté vejce či rozbitý talíř, které jim zdaleka odporují, je potřeba najít nějaké vysvětlení. Vědci se babrají se spoustu vysvětlení. Jedno je právě ten rozbitý talíř, který se sám od sebe poskládá. A já tvrdím, že to není nic neobyčejného, je to jen vzácné. Má teorie, tedy ona není má, je založená na poznání, že zatímco existuje nekonečné množství způsobů, jak talíř rozbít, je jen jeden způsob, jak jej dát dohromady. Musíme si uvědomit, že čas vůbec nepřísluší fyzikálnímu vesmíru, ale našim myšlenkám. Jinými slovy, to co známe jako čas, není nic jiného, než způsob, jakým naše mysl srovnává události, abychom v nich měli pořádek. Je známo, že lidská mysl má velmi dobré organizační schopnosti. Podívejte se z okna. Vidíte stromy, trávu, domy, to je již jedno. Uvědomte si ale, že neskutečnosti nic takového nevidíte. Ono totiž dochází k tomu, že světlo, které se odráží od různých struktur, projde Vaším okem a podráždí receptory na sítnici. Ty předají veškerou informaci mozku který informaci v setině sekundy zpracuje, a zajistí, že vidíte. Tato organizovaná schopnost mozku, který tímto pozná strom od auta, nám umožnuje vidět a rozeznávat věci. Po odhalení této organizovanosti mozku, se zdá, že čas není jen iluze, ale pouhý aspekt lidské psychologie. A pokud by čas byl pouhým aspektem mysli, pak podléháme myšlenkové kontrole, což znamená, že naše mysl by mohla cestovat v čase. Domnívám se však, že tělo ne.