Jirkův Žbrbláček

Jsem nejš´tastnější člověk ve vesmíru. Ne, vážně. konečně se dostávám k tomu, abych si promluvil s tím nejnešťastnějším člověkem ve vesmíru. a co může být lepší, než to, že se někomu daří hůř než Vám. Tak tyto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se blížil k onomu místu, kde se chtěl zpovědět jeden človíček, vylít srdéčko. Já bych si ho poslechl, a bylo by. Ano, kdyby.***
Jsem celý upatlaný, usychající mokré šaty se mi lepí na tělo. Obličej mám ulepený od nasládlé krve, která se mísí s potem a se slinami, jejiž zdroj rapidně slábne. je tma, a kdyby na mě někdo namířil ostrý reflektor, jistě by byl pohled hrůzný to. Malé děti by při tom pohledu vystrašeně ječely. A kdybych ten obrázek spatřil já, určitě bych křičel taky. Ale tady, v malém výklenku temnoty, uprostřed noci, se mohu klidně vydávat za úplně normálního člověka. V tu potkávám starou paní, jak venčí psa. V jejím pohledu je vidět, že se snaží dostat ke dveřím domu dřív, než ten zrůdný ,,já" vytáhnu motorovou pilu, a začnu řádit. Nad Vyšehradem letí vrtulník. Ano, jsem to já. Jsem to já, který se snažil dostihnout poslední tramvaj. Jsem to já, kdo zakopl v běhu o vzduchoprázdnou, v ruce maje lahev rumu, a se snahou nerozbít flašku, padám s rukama nahoru na tvrdou dlažbu, a nos naráží na kočiči hlavu. ( pro děti - kočičí hlava se říká dlažební kostce, tedy padl jsem na dlažbu). Informační centrum mozkové se probudilo, a zaplo poplach bolesti. A tak jsem bez celého nosu, a na jeho místě mám bambulku. No nemám já se skvěle?