Jirkův Žbrbláček

To se stalo tehdy, když do našeho města, přiletělo první káně. A taky ten den je významný tím, že si moje úhlavní nepřítelkyně v dětství, koupila nové koště. Jak říkala, na sebeobranu. To bylo tak. Vždy, když byl u nás v bytě řev, třeba když jsem brečel, nebo skákal ze skříně, začala mlátit násadou koštěte do stropu, tedy do naší podlahy, paní Žálková totiž bydlela pod námi, a křičela ,,Ticho soudruzi, ticho". A není ani tajemství, že Jiří Stárek byl její nevlastní syn. Mohl bych Vám taky říci jak zemřel, ale to až jindy. tak tedy přesně v tom slunečném krásném dni, nejen, že jsem přišel na svět a paní Žálková si koupila to koště, ale tehdy mé šesti leté sestře, když se tu ohromující a skvělou zprávu dozvěděla, spadla točená zmrzlina na chodník a začala brečet štěstím. Zrovna včera mi to vyčítala. Věřili byste, že se po tolika letech může někdo ještě rozčilovat nad rozmázlou zmrzlinou? To je jako bych já se rozčiloval, že kvůli jedenáctému září 2001 se nehrála španělská liga, na kterou jsem si vsadil, a měl jsem v ní ložiska neskutečně uchvatující krásné výhry.
Druhý den, když jsem se narodil, se na mně přišla kouknout půlka rodiny, a babička, která v tu chvíli byla po operaci, a ležela v té samé nemocnici, co já křičel, se také přišla kouknout. Pohladila mi po hlavě a krátce na to zemřela, což mi děda celý život vyčítal. myslím, že jsem byl v celku docela hodné dítě a nezlobil jsem. pravda, jak je vidět na jednom osmimilimetráku, s celou klíckou jsem si to drandil po pokoji, a narážel do zdí, takže byly značně omlácený, podařilo se mi schodit ze stolu pár věcí, převrátit křeslo. Prostě, klasické klidné a hodné dítě. Jednou jsem málem přišel o život, to když jsem byl v parku vysazen na deku, a já se rozběhl po čtyřech do víru velkoměsta. Ještě, že tehdy auta moc nejezdila. prý jsem byl tak rychlý, že i ostatní děti měly co dělat, aby mi dohnaly.
V jeslích jsem ztrhl záclonu a ve školce jsem to dotáhl tak daleko, že všechny děti měly přede mnou respekt. A tak jsem byl sám, vybíral jsem si temná zákoutí, a potají chodil záškodničit k ostatním dětem, třeba ničením hraček či kreseb. holčičkám jsem kradl kočárky a předělával jsem je na bojové transportéry či tanky. Zatímco má sestra se zmohla akorát na snědění jedné žížaly, já jsem pravidelně konzumoval mouchy a kousal psy do ocasu. Pamatuji si, že jsem jednou vyhodil morče z okna, a hrozně jsem se divil, že pád z třetího patra nepřežilo. Rybičkám jsem chtěl dát svobodu, a tak jsem je pustil do záchodu. Jak říkám, byl jsem hodné dítě.
Ve školce jsem byl přesvědčen, že úloha holčiček je, aby mi zavazovaly tkaničky, což se neslo v dívčím kolektivu nelibě, až jsem jednou dostal facku. a pořádnou. Rozbrečel jsem se , a vzteky jsem začal rozbíjet hračky. To byl den, kdy jsem dostal zákaz chození do školky, a tak jsem se jako dítě ocitl v dětském blázinci, kam mi museli rodiče , než šli do práce, denně odkládat. Musel jsem tam pořád kreslit nějaké obrázky, zpívat, spát. a co bylo nejhorší, nemohl jsem si hrát s kočárky na válku. Tehdy začalo také mé přesvědčení, že jsem vyvolený pro tento svět, a má úloha teprve příjde. A navíc jsem si začal vzpomínat na minulý život, a mé věčné otázky rodiče uváděly k úplnému šílenství.
Bylo léto, měl jsem asi čtyři roky, a já měl hrozné horečky. Pamatuji si, že rodiče museli malého Cora pořád balit do studeného. a já měl sen........
Bylo to tehdy, když hořela stodola. Říkalo se, že za to může ta kometa co právě proletěla kolem země. Začalo hřmít, všude blesky, a já

Tak to by jako ukázka mohlo stačit. Ukázka z pamětí Malého Cora, které právě píši. Mějte se hezky, a ahoj.
A dávám si oraz.
Toto jsem uveřejnil i na mém odlehčeném blogu, který mi někteří nutí abych udržoval. ODKAZ