![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
Bylo září roku 1989 a já byl ve svých sedmnácti letech poslán do nejšpinavějšího města Československa, Ostravy. Byl jsem tam deset měsíců, a věřte, než jsem si zvykl, dostal jsem plno šoků. Oběste si mě, upalte si mě, ustřelte mě palic, hlavně mě nechte na živu, já tvrdím, že Ostrava není hezké město. Když jsme přijeli do Poruby, měl nás tam čekat šéfík, náš mistr, přímo na nástupišti. Čekali jsme tam jak joudové, nikde nikdo, až jsme si všimli malého kulatého pána, nohy do O, kulatý obličej a malé neviditelné oči, vožralého, jak zákon káže. Napřed jsme si mysleli, že to nemůže být on. Byl.
Ubytovali nás v hotelu na druhé straně města a první den jsme se vydali na obhlídku. Ošklivé obouchané fasády, prázdné výlohy a smutek byla výsada každého komunistického města. Ostrava však excelovala. Všimli jsme si, že ve městě se mluví převážně polsky, že jak promluvíte pražštinou, odmítnou Vás obsloužit, a přitom jsem si nikdy nevšiml, že by třeba v Praze nějaký prodavač odmítl Ostraváka, a že se stojí fronty na zastávkách MHD. Byli jsme zvyklí, že jak přijede do stanice autobus nebo tramvaj, lidé se derou dovnitř nekoukaje vpravo či vlevo. Tohle bylo jiné. Přesně na úrovni dveří se tvořily fronty. Chtěli jsme udělat v tomto pořádek, neuspěli jsme. Další šok spočíval v tom, že autobusy MHD stejné linky, se dělí na rychlíkové autobusy a tzv couráky. Courák stavěl na všech stanicích, rychlíkový autobus pouze na velkých přestupních stanicích. Ze začátku jsme tedy přejížděli svou zastávku permanentně.
Pracovali jsme na předělání rozvoden v NHKG, lidově řečeno na NHáčku. Šatny jsme měli v nějakém podzemním hagáru, či co to bylo, s asi dalšími dvěma stovkami chlapů. Stejně to vypadalo směšně, když jsme šli do sprchy s ostatníma, my vyzáblí, hubení, chlapi nabušené svaly. Jejich ruce a pěsti, byly jako naše těla. Nechtěl bych od nich dostat. Pod jednou sprchou se sprchovali praviudelně dva chlapi, což nepochopím dodnes. Ale, že prý šetří vodou.
V místní kantýně, tedy snad jen v jedné, té největší, dokonce točili sedmi stupňové pivo.
Na každém kroku byli členové lidových milicí se kterýma nebylo radno si nic začínat. Ozbrojení psychopati,kterým , když Vás zastřelí ,se nic nestane. Když jsme se u jedné věže na památku fotili, vzali kolegovi foťák, vytáhli mu film, a ještě pohrozili. Ono vůbec byla Ostrava město plné udavačů. Uklízečka z hotelu nás například udala, že máme na pokoji rádio, na kterém je naladěna Svobodná Evropa. Normálně si drze, při úklidu, pustila v naší nepřítomnosti rádio, a slyšela to, co slyšela. Tak jsme tam při odchodu naladili vždy komsomolskou Hvězdu aby byl klid. Pomocná stráž VB nás několikrát šacovala, zjistili jsme, že se nám někdo hrabe pravidelně ve věcech když jsme na place. Lidé kolem nás se vzájemně udávali.
Po maléru s rádiem nás přestěhovali do místního internátu, z jedné strany mladší studenti, z druhé strany převážně zahraniční studenti. V místní jídelně nevařily ženský špatně, až na několik výjimek, jako byl řízek s houskovým knedlíkem či koprovka s bramborem.Snídaně ale byly dobré, kakao vynikající a ranní buchty či koláče.
V tomto divném městě jsem zažil i listopadovou revoluci. Možná by se mělo říci, že Ostraváci by asi ani nevěděli, že se něco stalo, že byla revoluce, ještě dnes, nebýt Ostravského divadla a angažování v revoluci místních herců. Zatímco v Praze už dvacátého listopadu zavalili lidé centrum města, v Ostravě vše začalo až v úterý 21.12.1989 Pomocná stráž a místní STBáci horlivě fotili lidi na demonstraci, odhaduji, že udavačů tam bylo víc než demonstrantů. V práci se báli lidé o tom mluvit, vzájemně se podezírali z udavačství. Pomocné strážci šli po lidech kteří měli na hrudi trikolóru, jako holub po flusu. Nejednou nás šacovali, kolegovi roztrhali legitku na vlak, tak měl problém se dostat domů.
Ne všechno bylo ve městě udavačů, jak jsme si přejmenovali Ostravu, negativní. Zažili jsme tam i mnoho legračních scének, to když tramvaják snažil vyhnat slepice z trasy po které chtěl projet. Chudák musel vylézt z kabiny a chvilku pobíhal a naháněl slepice po kolejích. No, bylo toho více, ale to až příště, možná.
Jestli to četl nějaký Ostravak a článek se ho dotkl, tak se omlouvám. Ale takhle to prostě bylo v období září 1989 až červen 1990.
Ubytovali nás v hotelu na druhé straně města a první den jsme se vydali na obhlídku. Ošklivé obouchané fasády, prázdné výlohy a smutek byla výsada každého komunistického města. Ostrava však excelovala. Všimli jsme si, že ve městě se mluví převážně polsky, že jak promluvíte pražštinou, odmítnou Vás obsloužit, a přitom jsem si nikdy nevšiml, že by třeba v Praze nějaký prodavač odmítl Ostraváka, a že se stojí fronty na zastávkách MHD. Byli jsme zvyklí, že jak přijede do stanice autobus nebo tramvaj, lidé se derou dovnitř nekoukaje vpravo či vlevo. Tohle bylo jiné. Přesně na úrovni dveří se tvořily fronty. Chtěli jsme udělat v tomto pořádek, neuspěli jsme. Další šok spočíval v tom, že autobusy MHD stejné linky, se dělí na rychlíkové autobusy a tzv couráky. Courák stavěl na všech stanicích, rychlíkový autobus pouze na velkých přestupních stanicích. Ze začátku jsme tedy přejížděli svou zastávku permanentně.
Pracovali jsme na předělání rozvoden v NHKG, lidově řečeno na NHáčku. Šatny jsme měli v nějakém podzemním hagáru, či co to bylo, s asi dalšími dvěma stovkami chlapů. Stejně to vypadalo směšně, když jsme šli do sprchy s ostatníma, my vyzáblí, hubení, chlapi nabušené svaly. Jejich ruce a pěsti, byly jako naše těla. Nechtěl bych od nich dostat. Pod jednou sprchou se sprchovali praviudelně dva chlapi, což nepochopím dodnes. Ale, že prý šetří vodou.
V místní kantýně, tedy snad jen v jedné, té největší, dokonce točili sedmi stupňové pivo.
Na každém kroku byli členové lidových milicí se kterýma nebylo radno si nic začínat. Ozbrojení psychopati,kterým , když Vás zastřelí ,se nic nestane. Když jsme se u jedné věže na památku fotili, vzali kolegovi foťák, vytáhli mu film, a ještě pohrozili. Ono vůbec byla Ostrava město plné udavačů. Uklízečka z hotelu nás například udala, že máme na pokoji rádio, na kterém je naladěna Svobodná Evropa. Normálně si drze, při úklidu, pustila v naší nepřítomnosti rádio, a slyšela to, co slyšela. Tak jsme tam při odchodu naladili vždy komsomolskou Hvězdu aby byl klid. Pomocná stráž VB nás několikrát šacovala, zjistili jsme, že se nám někdo hrabe pravidelně ve věcech když jsme na place. Lidé kolem nás se vzájemně udávali.
Po maléru s rádiem nás přestěhovali do místního internátu, z jedné strany mladší studenti, z druhé strany převážně zahraniční studenti. V místní jídelně nevařily ženský špatně, až na několik výjimek, jako byl řízek s houskovým knedlíkem či koprovka s bramborem.Snídaně ale byly dobré, kakao vynikající a ranní buchty či koláče.
V tomto divném městě jsem zažil i listopadovou revoluci. Možná by se mělo říci, že Ostraváci by asi ani nevěděli, že se něco stalo, že byla revoluce, ještě dnes, nebýt Ostravského divadla a angažování v revoluci místních herců. Zatímco v Praze už dvacátého listopadu zavalili lidé centrum města, v Ostravě vše začalo až v úterý 21.12.1989 Pomocná stráž a místní STBáci horlivě fotili lidi na demonstraci, odhaduji, že udavačů tam bylo víc než demonstrantů. V práci se báli lidé o tom mluvit, vzájemně se podezírali z udavačství. Pomocné strážci šli po lidech kteří měli na hrudi trikolóru, jako holub po flusu. Nejednou nás šacovali, kolegovi roztrhali legitku na vlak, tak měl problém se dostat domů.
Ne všechno bylo ve městě udavačů, jak jsme si přejmenovali Ostravu, negativní. Zažili jsme tam i mnoho legračních scének, to když tramvaják snažil vyhnat slepice z trasy po které chtěl projet. Chudák musel vylézt z kabiny a chvilku pobíhal a naháněl slepice po kolejích. No, bylo toho více, ale to až příště, možná.
Jestli to četl nějaký Ostravak a článek se ho dotkl, tak se omlouvám. Ale takhle to prostě bylo v období září 1989 až červen 1990.
Tags: