Jirkův Žbrbláček

Včerejší den byl neobyčejně dlouhý. Byl jsem rád, že jsem se zase ocitnul doma. Šel jsem rovnou spát. Nebylo mi dobře, a zdálo se mi dokonce, že mám horečku. Jenomže já opravdu málokdy poznám, jestli horečku mám, nebo si myslím, že jí mám. a protože jsem byl unaven, okamžitě jsem usnu. Jak dlouho jsem spal nevím, ale náhle jsem si uvědomil, že nejsem sám v pokoji. A to je divné, protože bydlím sám, tak bych měl být sám v pokoji, možná s nějakým tím švábem. Otevřel jsem oči, a spatřil jsem v okně tvář, která na mě koukala bílýma prázdnýma očima. Cosi vklouzlo pomalu a bez hlesu do pokoje, a napřahovalo k posteli dlouhou bílou paži která vypadala jako chapadlo chobotnice.
,,Nespím a nesním, jsem vzhůru" opakoval jsem si. ,,Tobě se tedy zdá, že jsi vzhůru. Vida. A dosud si nevyčerpal svůj slovník pitomých nadávek. A... Co si to myslíš? 6e jsem sešlým vetešníkem? Za trest tě ráno budou bolet záda a nehneš, se." a zmizel.
Jak řekl, tak se stalo. trpím, jé... jak já trpím. Bolí zádíčka, bolí.