Jirkův Žbrbláček

Tak již zase budou Vánoce. Prý. My je doma neslavíme. Před mnoha a mnoha lety bylo radou starších řečeno, že si dárky dávat nebudeme, že se budeme mít rádi. Tak se máme rádi. K večeři bude kuře a na půlnoční si zajdu jako vždy sám, neb otec věří tomu, že život vznikl z kamene. Prostě se jednoho dne kámen probudil a řekl si, že bude žít. Já zase tvrdím, že život vznikl z života. S otcem se ovšem nedá o těchto věcech bavit, tak mu odkejvám jeho víru, a začnu se rýpat v rajčatovém salátu.
Tento týden se jinak nic moc nestalo. Ve čtvrtek jsem přijel pozdě do práce kvůli sebevrahovi, který skočil ráno pod metro a přežil. Nic se mu nestalo, jenom pohmožděný kotník. A ještě k tomu bude muset zaplatit MHD ztrátu a taky hasiče. To je pech, už ani zasebevraždit se lidé neumí. A já měl taky pech, protože jsem musel jet tramvají, do které nabourala mladá holka v osobáku. Koukal jsem, nebyla li to Lentilka. Nebyla.
Včera jsem se rozhodl, že se z práce vydám krokem podvečerním městem. Řeknu Vám, prahu jsem nepoznával. Všude trhy, Němci, zlodějíčci, a taky já. Zlatnictví byla narvaná, snad všechna. Klobása stála čtyřicet a punč kolem šedesáti, jak kde. Já punč nepiji, tak jsem si dal kofolu za osmdesát. Byl jsem v Kotvě. pamatuji si jí jako obcho´dák, kde byl výběr. Dnes v ní nic kromě značkových butiků není. A nejsou v ní ani zákazníci. To naproti v paládiu bylo narváno, lidí jako sraček moc a ještě jsem tam zabloudil.  Neměl bych napsat ,,lidí jako o Vánocích? Nevím."
Dnes jsem chudší o dvě stovky. Zašlápl jsem autíčko. Neviděl jsem ho, a ani jsem neviděl to dítě které leželo vedle autíčka. Dítě začalo řvát a matka mi umlátila argumenty, že by bylo dobré, když jsem jí ho zašlápl, abych koupil nové. Tak jsem jí dal prachy a do autíčka kopl.