Zatímco řidiče autobusu 176 kroutil volantem, zvedl se vítr a začal po zemi v naší ulici honit mrtvé listy, staré sáčky od svačin, otrhané noviny o háčkování a další předmĕty, tedy obvyklé odpadky, zanechané lidskou rasou. Letĕl i toaletní papír Pepa. Letĕl a říkal si, jak je to skvĕlé, že si poletuje ve vĕtru, krásnĕ svobodnĕ a jak je to ještě lepší, že nikomu nepoleze do řiti, nebo spíše, že ho tam nikdo nebude násilím cpát, aby se pak ujistil, že se do řiti nevějde, a zahodil ho do záchodové mísy, kde se objeví. A když si toto to ale´ták myslel, padl do louže, nasákl a umřel. Ano, on se do řiti nedostane, tedy alespoň ne do mé. Co se však do mé řiti dostalo,byla miniaturní kamera na konce jedné hadičky. ano, uhodli jste, šel jsem na  kolonoskopii .
Te´d když už víte co je to kolonoskopie, předpokládám, že jste si odklikli odkaz, můžu Vám říci, co se stalo. Den před zákrokem sem nesmĕl jíst a musel jsem vypít postupnĕ bĕhem čtyř hodin 4litry roztoku, který jsem dostal. Narovinu říkám, jsem rád, že mám malý byt, nedokážu si představit, co by se stalo, kdybych z pokoje na záchod mĕl víc jak šest metrů. asi bych se. Vše začalo už po dvou litrech. Prakticky jsem se usídlil na záchod už v pĕt odpoledne, a byl na nĕm do půlnoci. V konci už jsem stříkal jenom žlutou vodu, no hrůza.
Druhý den ráno, vlastně dopoledne, jsem konečně přišel do Motola na vyšetření mých střev. Posadil jsem se v čekárnĕ a slyšel útrpný řev z ordinace, což mi zaručeně nedodávalo odvahu. Ba co víc, chtĕl jsem utéci. Srdce tlouklo, nervozita stoupala. Nakonec jsem byl vyzván.
,, Svléknout a do naha a vezmete si tyto kalhoty s dírou na zadku"
Poslušnĕ jsem uposlechl.
,,Tak prosím, pojďte si lehnout, táák, dostanete dvĕ injekce na uklidnĕní"
Protáhl jsem obličej, tep se zrychloval. Lezly na mně mrákoty, vidĕl jsem všude černo.
,,Lehnout na bok, ták, a te´d začnĕte tlačit, jako, když jste na velké"
Šup - a, ouvej a už jsem mĕl hadici v prde... vlastnĕ v řiti. Právĕ jsem mĕl odpanĕnou zadní část tĕla. jsem, jak mi hadice s kamerou leze střevem.
,,Lehnout na záda, otočte ho. A přifukovat vzduch, přifukovat, sestro, mačkat střeva..." ,,
Aáááááááááá" sténal jsem, bolelo to.
,,Já se tam musím dostat , sestro mačkat, druhá sestra přifukovat vzduch"
Při každém přifouknutí se mi ulevilo.
,,Tak takhle to nepůjde, musíme jinak, natočit, tak a mačkat střeva teď"
,,Aááááá"
,,přifukujte ho, přifukujte" a pak zamumlal tak, abych to neslyšel ,, bože, to je sraubotka"
,, Já vidím andĕla " křikl jsem
,, sestro, kolik dostal té injekce"
,,Dvĕ"
,,Bóže, to je materiál"
,,Je po všem pane Tenisák, můžete domů. Kapku jsme Vás přefoukli, ale to zvládnete, hlavnĕ prdĕt, hodnĕ moc"
To mi opravdu nemusel říkat. Domů jsem šel ohnutý jako starý Dĕdek, klepal jsem se, byl jsem natlakovaný a ne a ne prdĕt. Až to přišlo v autobuse. Krásný, dlouhý a hlasitý. Ulevilo se, bohužel se to nelíbilo nĕjakým cestujícím, tak jsem byl na další zastávce vysazen. A´t je to, jak je to, potvrzuje to, že kdo hodnĕ prdí, zdraví si tvrdí.

 Vylezl jsem z baráku, jen tak letně oblečen, pospíchaje na tramvaj, která měla do stanice Palouček přijet za tři minuty. Nebyl čas se tedy vrátit domů a tepleji se obléknout. Ano, již jsem to prozradil, venku byla zima, asi jako v psí ráno. Druhý šok, který přišel přibližně minutu po prvním šoku, byl chlap, v trenýrkách a nátělníku, který si skočil do obchodu i nás na rohu, Žabky. Zima a chlad se zvětšil. Pořádně. Nicméně jsem naskočil do tramvaje, a sladce, s úsměvem hloupého psa, rozvalil jsem se na sedačce. Nečekal jsem, a to musím potvrdit, další šok, který nastal na stanici Bří Synků. Vážení, tramvaják vesele oznámil, že po Praze, hlavně v centru, pobíhají nějací lidé, a tak se pojede úplně někam jinam, a ještě k tomu chtěl jet kolem Slávie. Takovou rychlostí kterou jsem vystoupil, jsem ještě nikdy opravdu nevystoupil. Tělo ( na kterém sedí hlava, v které je myslící mozek) bylo rychlejší než zakrnělé a dnes i líné nohy, takže jsem z tramvaje letěl po čumáku, a to ještě v té rychlosti mozek zkratoval třetí komůrku, která je vedle páté komůrky před osmou, což způsobilo, že jsem zapomněl vytáhnout ruce z kapes a vystřelit je před sebou. Možná by to chtělo zkráceně, prostě, a nebudu zapírat, odřel jsem si čumák  obličej

 Byl to týden plný chaosu. Začalo to již v pátek odpoledne když jsem šel po Albertech, cítil jsem se tak nějak nedobře. Evidentně zvýšená horečka a nechuť na pivo, k tomu andělé, kteří pořád poletovali kolem mé hlavy. Přišel jsem domů, ani jsem se neosprchoval, na jídlo nebyla chuť, svlékl jsem se a padl do postele. Nějaký bacil se točil kolem. Průšvih s virem začal již v práci. Zelinář nám odpadl, potravinářce taky nebylo dobře a jedna naše pokladnička si spletla pokladnu s postelí. V sobotu ráno jsem násilím obešel svůj rajon Albertů a už v deset dopoledne jsem se došoural domů. Padl a spal. Zdály se Vám někdy sny? Blbá otázka, vím. Já jsem zahájil arzenál snů bez kalhot.

Předvánoční shon nemám rád. V práci jsem celé dny, už ani nevím jak vypadá můj byt, nemám čas na blogování a ani celkově na internet či čtení. Když přijdu domů padnu a spím. V práci jsem v neskutečném tlaku ale i stresu. A do tohoto všeho se mi rozpadly ty nové brýle. Bez nich opravdu špatně vidím, tak se nikdo nemůže divit, že jsem si ve faktech spletl číslo a místo 50 Kusů, vrátil jsem 50000000 Kusů, což byl problém veliký. Je mi jenom záhadou, že to počítač vzal. Tohle by mělo být zajištěné. Možná pro ten shon mám malé výpadky paměti. Například si nepamatuji, že bych měl někomu vrátit peníze. Jedná se sice jenom o deset tisíc ale přece. Zkuste si pamatovat tolik věcí najednou. No a probudil jsem se -- to byo tak. Přišel jsem domů, uvařil jsem si brambor se zeleninou, napapal se, vykoupal se (pořadí jsem nevím proč jinak) vykakal se, pomodlil a šel spát. Tady, čtete dobře, vím, že jsem šel spát. To bylo kolem desátého večer. A najednou, jako nevím jaká marmeláda, ocitl jsem se u vyšehradského hřbitova, já se procházím a v ruce držím bambusové párátko. To bylo asi v jednu hodinu. Já si Vám vůbec nepamatuji, že bych vstal, oblékl se, a vyrazil na hřbitov. To mi opravdu hlava nebere. Jsem snad já nějaká rozdvojená osobnost? to se mi taky stává, že jdu po ulici kterou dobře znám mnoho let. A najednou ,,plesk! nevím kde jsem a jsem. Tedy jsem zmaten. Ale nebojte, prakticky hned se zase vzpamatuji. Nebo se mi stávám, že se probudím ve své posteli, obýváku, bytě, ale nevím kde jsem. Taky se Vám takové věci zůstávají ? Já nevím, neměl bych se jít někam léčit?

Z temné minulosti, obličej v kamenu, zchátrán věky. Já, který se navrátil, aby vyprávěl o svém zatracení, mém strachu tak hlubokém, ústa otevřená dokořán. Mé oči civí prázdně, zdrchaně, ústa chtějí křičet ! A proto se ptám, co jsem tam viděl, tam v té minulosti? Neklidné myšlenky opouštějí mou mysl. Tu prastarou mysl, která již do této doby dávno nepatří. Mé myšlenky. Ach. Ty protivné myšlenky které mi sžírají. Ne, ne.

Můj první článek na tomto blogu, by Vás chtěl upozornit, že tu již mám dva blogy. Křesťanský, který je již prakticky mrtev, jistě něco ještě napíši, a buddhistický, který jsem trochu rozjel. Tento blog by měl být osobní. Psát na twiteru či facebooku již mi nebaví. Chtěl bych psát příběhy ze svého života, no spíše vzpomínky. Tak mi můžete držet palce. Nechci zde psát o politice a nechci zde kopírovat příběhy z americkjého blogu, který si nechám jen jako archiv, kde jsem již vyčerpal kapacitu na fotky a platit nehodlám. Svět nereaguje na nás, když mi nereagujeme na něj. . Vzpománám si, jak jsem před lety začal brát internet vážně. Byla to naprostá blbinka. Tedy ta myšlenka, co mi tehdy napadla. Jeden kluk měl rád limonádu žlutá. Pracoval v objektu, kde o několik pater níže byl automat na limonády, ale i kafe a tak. Klučina si každý den chodil do automatu pro žlutou limonádu. Jenomže ouha, začalo se stávat, že automat byl často prázdný. Kluk tam šel tedy nadarmo. Nakonec ho napadlo. Počkat, v té bedně je přeci čip. Já jsem na počítači a v celé budově je síť. Tehdy ještě internet po vzduchu nešel. No jo, síť. Co kdyby se automat napojil na síť a pak se mohu ze svého patra vždy zeptat, jestli má žlutou limonádu, nebo ne. A hned budu vědět, jestli bych šel zbytečně nebo ne. Neříkal by jenom , jestli došla žlutá nebo ne, informoval by i o tom, kolik tam je Col, tyčinek mars atd. A taky by říkal, kdy to bylo doplněno. Mno. Pochopitelně se nic takového nestalo, byla to jenom myšlenka. Tak zatím.

 Po několika letech jsem se rozhodl a vytáhl to velké množství krabic co byly ve sklepě a vydal se k vně jejich obsahu, jejich tajemství. Tajemství naší rodiny, z větve od Zelené. Ehm, to je vesnice někde na Plzeňsku. Pro naší rodinu  poklad, tedy spíše jenom pro mojí větev, tedy jenom mě, protože nikdo jiný není. Dvě krabice představují doklady, dokumenty někdy  do roku 1955, hlavně však první republika a Rakousko Uhersko. Dokumenty, dopisy, nebo spíše  korespondenční listy, rodné listy, oddací listy, pracovní výkazy a plno dalších zajímavostí. Hlavně z korespondence jsem se dozvěděl mnoho zajímavých skutečností. Velmi zajímavé jsou dopisy mých praprarodičů datovaných na rok 1895. Jsou to milostné psaníčka, tak se o tom nechci moc rozepisovat. Ale přeci, je velmi zajímavé, jak se praprarodiče setkali. Bylo to v Plzní, můj předek byl na vojně, v kasárnách a zrovna na službě. A prapředková šla s prakamarádkama kolem. Hihi Hihi, oči se koukly, láska vzplála. Druhý den šla prapředková, jako náhodou, kolem, nesla buchty, úplně náhodou, a prapředka začala krmit. Můj prapředek měl dokonce sklon k alkoholu a stačilo málo a rozešli se. No, to bych se nenarodil. Ještě, že to dopadlo dobře.

V roce 1907 se narodil muj děda, ovšem jeho rodiče, prarodiče mé maličkosti, se vzali až 1909. Na tehdejší dobu to asi nedělalo v okolí dobře a tak se museli stěhovat. Další koresponďáky se objevují až po roce 1914, jsou to psaní z války. A je to hodně o smrti . O umřených kamarádech a o Bohu. Další psaníčko je datované až v roce 1920. Pochopil jsem, že děda měl asi bratrance ( tehdy se lidstvo hodně množilo) , stejně starého, který umřel ve velkých bolestech doma na ( já nevím, chřipku?) 

Děda když byl větší, si někdy do roku 1938 psal něco jako deníček. Nejčastěji si tam zapisoval trampské výpravy, jako kde byly, kde se vožrali, s kým se setkali a podobně. 

Tak a teď trochu fotodokumentace. 

 

Oddací list 1909



1929, někde by tu měl být můj děda, nevím







Můj praděda. Všimněte si, že v tehdejších občankách byly otisky prstů. 

Koresponďák, který psal mému dědovi jeho otec. 1916

m









Jeden ze zajímavých zápisů z deníčku mého dědy 1931

 

 

 S Tenisákem, jako s dítětem, jezdili rodiče i na chatu. Jezdili jsme  tam vlastně každý víkend, a byli jsem tam skoro celé prázdniny. Naše  chata, to byl vlastně srub uprostřed lesa. Jinak nikde nic nebylo, z  jedné strany pole a louky, z druhé les. Hluboký a tajemný les, bublající  potůček. Pamatuji si, že do potůčku jsme ještě v první polovině  osmdesátých let chodili pro vodu.

Na chatě nebyla elektřina, ta se  zavedla až někdy v roce 1987, takže se svítilo petrolejkou. Byl tam klid  a hrozně příjemně. Jako dítěti se mi tam líbilo. Neměl jsem tam  kamaráda, protože nikdo v okolí nebyl. Občas přijel vedle k sousedům  Dan, s kterým jsem si hrál, a když mi bylo osm, kamarádil jsem se s  Honzou, jehož rodina měla chatu za ďolíkem. Na chatě jsem měl různé  schovky, ve skalách, v lese. Byl jsem v okolí jako doma, takže když mi  například, už jako většího klučinu, honila parta dětí z vedlejší osady,  měl jsem navrch. Hrál jsem si především sám, vždyť jsem byl samotář,  ostatně jsem pořád. Někdy jsem si hrál se sestrou, která mi věšela na  strom či závoru. Já byl kosmonaut. Když jsem byl větší dítě, asi tak  deset let, dostal jsem kolo. Mé první kolo. Jezdil jsem všude možně, v  lese, na silnici, někdy až hodně daleko od chaty. myslím, že kdyby  rodiče věděli kam až jezdím, a že jezdím po silnici(která mimochodem od  chaty byla ASI PĚT KILOMETRŮ) zakázali by mi jezdit. V té době jsem se  potkal s Honzou. Taky miloval kolo, a tak jsme všude lezli. Lezli po  posedech, prolézali jeskyně a pluli na pramičkách, které jsme poctivě  kradli, ale zase vraceli. Pokud pramička zůstala na hladině a nepotopila  se, majitel ani nepoznal, že jsme si jí půjčili. Nevím ani, jestli to  bylo kamarádství, nebo spíše, že v okolí nikdo z našich vrstevníků  nebyl. Nevím. Zažil jsem plno dobrodružství na té chatě,A taky hon na  lišku.
Bylo to na jaře, místy ležel ještě sníh, ale jívy už měly  kočičky. Mráz se vytrácel ze země. Hoinza a já jsme se vypravili na lov.  lišek. On nesl pušku a já sirky, již bylo k výstřelu nezbytně nutno.  Taková totiž byla naše puška. Měla závěr na křesák, který zrezivěl s  ostatním mechanismem v jeden jediný kus. Do její prachovnice vyvrtal  Honza dírku, k níž se přistrčila sirka, když se mělo vypálit. Proto bylo  při střílení lepší dvou. Jednoho aby mířil a druhého aby zapaloval. A  protože hlaveň byla chatrná, hrozila naše puška chřtánem smrti jak  dopředu tak dozadu hlavně. Honza měl jako správný lovec klobouk s pérem.  Šli jsme lesem a ž k Závisti, kde byla liščí nora o které Honza věděl.  Za náma se coural pes Filip, pouliční směs všeho možného. Cesta lesem  byla ustlaná kobercem z padlého loňského listí, Místama bláto, kde mezi  trsy travin a kameny stála černá voda a kde skupiny vrbových keřů  vytvářely ostrovy. Ptáci si klidně poletovali, veverky skákaly z větve  na větev a v nás vřela lovecká krev. Museli jsme ale šetřit municí,  jelikož jsme měli s sebou jen jednu ránu a to tu, kterou byla právě  puška nabitá. Byl to zato ale pořádný náboj, hrst střelného prach, hrst  uštípnutých hlaviček od hřebíků. Cestou jsme spřádali lovecký plán.
,,Bude  nejlepší, když budu střílet já" říkal Honza ,, protože to s jedním  setsakra trhne. A ty mi přistrčíš semhle sirku".  plánoval Jan. ,,Napřed  tam pustíme Filipa, pak si lehnu na čekanou a namířím hlaveň do díry. A  hned jak liška vyrazí, vystřelíme. Jestli je v té díře opravdu liška,  bude naše."
,,To taky bude" dotvrzoval jsem.
Konečně jsme byli na  místě. Pod kořeny starého jalovce jsme našli vchod do doupěte, úzkou  temnou díru, která vedla hluboko do země.Poštvali jsme tam Filipa.  Sláva, liška byla doma. Pes jí ihned zvětřil, očichal díru, zježil  chlupy, vrčel a pak štěkal. ,,Chyť si jí Filipe, chyť si jí" křičel  jsem. Honza ležel připraven asi čtyři metry od díry, s pažbou opřenou o  kámen a já vedle něho na bobku škrtal sirku. Filip zmizel v noře.  Pojednou se v podzemí strhl strašlivý ruch. Filip štěkal jako celá  smečka psů a do jeho štěkotu se mísily prapodivné zvuky. Rozškrtl jsem  druhou sirku. Náhle se štěkot strhl v hrozný řev.
,,To tam bude celá  liščí rodina, uvidíš" šeptal Honza. Řev se blížil, uvnitř chodby se něco  hýbalo, strkal jsem sirku k zátravce.
,,Počkej" křikl Honza. ,,Vždyť je to Filip"
A  opravdu. Byl to Filip, který u nás hledal útočiště. Filip se chvěl, tak  jsem ho hladil s Honzou. ,,To bude jistě kanec" řekl Honza
,,Nebo divoká kočka" řekl jsem já, jen abych něco řekl.
,,Ať je to co je to, dostaneme to ven." prohlásil.
Honza vytáhl z kapsy konec nějaké tkanoce napuštěnou sírou, a začal jí soukat do nory. Zdála se nekonečně dlouhá.
,,Máš toho dost?" ptal jsem se
,,Plné tepláky, v kapse mám díru"
Když  se mu zdálo,že už má tkanice dost, přetrhl jí, zapálil klubko, a hodil  jej do nory jak nejdál mohl. Konec tkanice si nechal v ruce. Ale náhlým  trhnutím zevnitř nory, mu byl prudce vytržen.
To je zvíře, které žere oheň" zašeptal vystrašeně Honza. ,,Pospěš si"
Rychle jsme znovu zaujali původní postavení s puškou a a sirkami. Čekali jsme dlouho a trpělivě.
Po delší době bylo jasné, že vykuřování nemělo smysl. Z nory nebylo slyšet ani jediného zvuku.
,,Možná to tam zhaslo, zkusíme, jestli tam je průvan" rozumovali jsme.
Udělali  jsme ještě větší  klubko, zapálili, a hodili ho do díry. Zaujali jsme  své postavení. Hustý kouř se nasával do díry a za chvilku se objevil nad  kameny tenounký sloupek dýmu. Tentokrát vykuřování účinkovalo a to  neuvěřitelně. Z nory se ozval křik a nadávky, v tom okamžiku se hromada  rozhrnula a objevila se prapodivná  lidská postava. Vyděsil jsem se tak,  že jsem upustil krabičku se sirkami.
Byl to chlap v maskáčích, mžouraje na nás a do slunečního svitu zařval. ,,Odhoď pušku"
Napřed Vy odhoďte nůž" zařval Honza.
,,Docela  správně" utrousil muž a odhodil dýku. Honza vstal a nechal pušku na  zemi. To ale neměl dělat. Chlap skočil k němu a zmocnil se pušky. ,,Tak  hošánkové, a teď si spolu popovídáme". zasmál se. Honza se rychle shýbl,  vzal krabičku sirek, a hodil jí do louže. ,,Tak a teˇsi vystřelte,  půjde - li Vám to"
,,Chytrý chlapec" prohlásil muž, když si prohlédl pušku.
,,Kolik Vás tu je?"
,,Jen my dva" uklouzlo mi
Ale  hned jsem se kousl do rtů a přál jsem si, abych mohl spolknout slova.  Tak blbě jsem prozradil, že já a Honza jsme sami v lese. Chlap se s  úsměvem uklonil a řekl ironicky. ,,Můžu urozené pány pozvat do mého  parádního salonu?"
,,Honza odpověděl s hlubokým úklonem. ,,Mockrát  pánovi děkujeme, ale to se musíme napřed zajít domu zeptat, jestli nám  to dovolí"
,,Marš dovnitř" zařval.
,,Dyť byste beztak mohl chytit  jenom jednoho, a ten druhý doběhne domů a přivede spoustu lidí" řekl  Honza. Honzovo upozornění bylo dost správné, ale podcenil hbitost  chlapa, během vteřiny skočil, a měl nás oba. ,,Se mnou nejsou žerty  hošánkové, budu li chtá´ít, jste oba koťaty smrti, jasnéé, a hybaj do  slůje, nebo vás rozřežu a naháži váše kousky lopatou pod zem!"
Byl  jsem k smrti vyděšen. Chtěl jsem křičet, ale nešlo to. Byla to jistě má  poslední hodinka.A chlap nás nesl do vchodu do sluje jako dvě kuřata.  ,,Hybaj dovnitř, usmrkanci" poroučel drsně. Nebylo pomoci. Vlezli  jsme  do tajné chodby. Chlap nás následoval a vchod zavřel pomocí posuvem  velkého balvanu. Nastala tma jako v ranci. Chlap rozsvítil petrolejovou  lampu. V její slabé záři se objevilo lůžlo vystlané listím, pytli, vedle  ohniště   ze začouzených kamenů. Stěny byly složeny z velkých kamenů,  podlaha byla z udusané hlíny, byl tu i džbán, několik hrnců, rošt na  pečení.
,,Nemáte tabák chlapci?"
,,Dost možná, že máme taky tabák" řekl Honza.
,,Možná. Drž hubu a sem s tabákem"
,, no vlastně mám cigeretu"
když  chlap začal kouřit, uklidnil se. ,,Vlastně vám ani nechci ublížit. Jen  nechci, aby se lidi dozvěděli, že tady bydlím. Jsem poitický."
Začal  vyprávět svůj příběh o utlačování, pokusu o útěku z republiky, o zlých  lidech. Je to n dlouhé povídání, tak možná jindy. Nakonec nás pustil,  slíbili jsme mu, že o něm nikdy nikomu neřekneme. No teď po třiceti  letech, to jsem snad mohl.
Jo, tak to byl náš lov na lišku.

 První pondělí tohoto roku. Jel jsem ráno do práce a vzpomněl jsem si. Vzpomněl jsem si na dobu přibližně před dvaceti lety. A možná je to dýl. To jsem ještě dělal na Barrandově který má mě zanechal následky, ale také ty nejlepší vzpomínky. Tedy ty pracovní. Vzpomněl jsem si na to možná proto, že v Albertu vyhodili Michala ze skladu na dlažbu. Já jsem tehdy v té době, na Barrandově, byl také málem vyhozen. Ale ne za chlast, nýbrž za práci. Bylo to tak. Tehdy bylo v módě dělat porady. Bylo to každou středu a vedoucí úseků se sešli v denní místnosti s vedením a poslouchali od šéfů jak se má pracovat, co se povedlo a co ne. Mno a můj šéf, nějaký Jirka, si vzal s sebou razítko od příjmu. A přišlo zboží. Bylo potřeba ho potvrdit a to razítkem. Jenomže razítko nebylo, Jirka ho měl v kapse. Chtě nechtě, musel jsem se pro razítko vydat. A byl malér. Já nezaklepal, vrazil jsem tam, že potřebují razítko. T o jsem dostal a odešel. Ještě jsem nedorazil na příjem a Jirka v zádech. Vedoucí mi vzkazuje, že m výpověď. Z fleku hned. Nestačil jsem se divit. Možná jsem si zasloužil trest, ale hned výpověď? Jirka se mi naštěstí zastal, ale ta potupa. Joooo.